Můra

 Můra

Jeden čas jsem pracovala ve zlatnictví. Prodávala jsme nejen zlato, stříbro, ale i české granáty. Já tomu všemu šéfovala. Práce to byla hezká do doby než dvě děvčata odešla na mateřskou. Rizikové těhotenství a bylo to ze dne na den.

()

Přidělili nám tam Můru. Po odborné stránce jí nešlo nic vytknout, pokud přišla střízlivá... nerozuměly jsme si jako holky.  Byla o hodně starší. V tom já problém neměla.  Ona měla problém ve všem...

Na prodejně mě respektovala jako vedoucí , ale za zády chodila žalovat na podnik. Marně jsem vysvětlovala, marně žádala, ať se přijedou někdy podívat... nic  se nedělo.

Měla pět let do důchodu, tak jsem si říkala,  nějak to vydržíme. S ostatními děvčaty bylo vše v pohodě.  Ale po několika incidentech  a dohledávání zboží a pak i řešení krádeže ( neprokázané) jsem rezignovala. Když máte zodpovědnost za 5 mil Kč ve skladu, pracujete s penězi  a prodavačce nevěříte... to je neslučitelné.

Tak jsem odešla.  Postupně i ostatní děvčata. Dlouho jsme kolem toho obchodu nemohla ani projít. Asi jsem cítila křivdu  Asi po roce jsem se jakoby náhodou ocitla přímo před obchodem.

" Jé ahoj, jak se máš ? " Nevěřila jsem svým uším. Dveře dokořán a pokřikuje na mě Můra. Zaskočilo mě to na tolik, že jsem udělala krok vpřed místo vzad. Nejsem člověk od rány, ani hádavý. Tak jsem vešla do obchodu a nasála známou vůni. Zlata J

Připomnělo se mi období před Můrou. V hezkém obchodě, s hezkým zbožím, s děvčaty v pohodě. Byl to hezký čas.

 Můra na mě mluví a já tu stojím a čučím ....mluvit se mi s ní nechce a tak si dávám na čas. Zdravím ostatní personál a spíše se otáčím na prodavačku v mé blízkosti.

"Tak co kluci na podniku udělali za nové šperky? " Byl to vždy hezký den, jet na podnik na výběr. Pak očekávat balíček s ostrahou J a se zbožím. Vybalování nových kousků, oceňování. A lákání lidí ke koupi. Prolétlo mi hlavou. Měla jsi asi víc bojovat a neopouštět hezkou práci.

Ale jsou mezi námi lidé, se kterými se raději nestýkám a uvolním cestu. Vím, že to není dobře. Vím, že jsem možná i trochu srab, ale nechci si zaneřádit duši nějakým svinstvem. A pak se z toho dlouho zotavovat.

Prostě v tu chvíli jsem viděla lepší řešení odejít a nebabrat se ve špíně a pomluvách. Když jsem odcházela, přijela z podniku moje šéfová a objala mě.

Šeptla: " Je škoda, že odcházíte"  

Nejdříve mě napadlo, proč šeptá? Pak proč mi to říká až teď? Proč mi nepomohla, když jsem o to žádala? Proč se za mě nepostavila? Trochu pozdě !  No nic pozdě na všechny tyhle otázky, ani jsme nečekala odpovědi. Byla jsem už jinde. Život je změna.

Jé, chtěla jsem psát úplně o něčem jiném.... (bude asi následovat)

Tak jen závěrem. Když jsem odcházela z obchodu, otočila jsem se, kdo dělá teď vedoucí. Na dveřích cedulka  Zodpovědný vedoucí:  Můra Můrovatá!

Tak proto!  

PS: Můry promiňte. Ale nevěděla jsem jak "jí" slušně nazvat!