Volné pokračování ze včerejška.
Chtěla jsem psát o milých věcech. O den se to zdrželo ... vlétla mi do toho Můra. Můru jsem zaplašila a tak ty hezké vzpomínky na práci ve zlatnictví.
Jak jsem už psala prodávaly jsme zlaté šperky, stříbrné a hlavně české granáty. Jak ve zlatě, tak ve stříbře nebo pozlacené. Byly jsme čtyři "holky" a ve všem jsme si rozuměly. Chodili k nám nakupovat hodně cizinci. Vždycky k nám "vběhl" autobus, většinou postarších Němek. Vybíraly zkoušely, někdy i platily.
()
Když vše utichlo a obchod byl prázdný( bez zákaznic), zhluboka jsme se nadechly a začaly rovnat a zařazovat zboží zpět na místo. Když se obsluhovaly tři zákaznice najednou nebyl čas, prstýnek dát na své místo. Nebo brož zapíchnout zpět do polštářku do výlohy.
Většinou když si zákaznice nevybrala, daly jsme šperk do určené krabičky, abychom se nezdržovaly. Zákaznice chtěla hned zkoušet jiný a nechtěla čekat, než se vyzkoušený prstýnek někam umístí a podá jiný... byl to mumraj. Věděly jsme, že máme tak půl hodiny a pak vše utichne. Tak jsme se snažily co nejvíce nabízet, uspokojit a utržit J. Takové to nájezdy se opakovaly, už jsme si na mě zvykly. Průvodce je vypustil zřejmě na náměstí a jen ukázal směr radnice, obchody, restaurace. Němky se hezky držely pohromadě, aby se nepotrácely v cizím městě. I když nevím (žiju v Sudetech), kdo je tu cizí?
Jednoho dne k nám přišla rodinka. Asi 10 letá holčička s rodiči. Maminka s holčičkou mluvila anglicky a tak jsem nechala kolegyni Dianku , aby se jich ujala. Dianka se učila třetím rokem angličtinu, tak ať se procvičí. Tolik anglicky mluvících k nám do obchodu zase nezavítá. Dianka jim vše ukázala a já jen po očku pozorovala průběh a jestli budou něco kupovat. Holčičky tatínek procházel kolem pultů, až do zadu, kde byly upomínkové předměty. Obchod byl dlouhý a bylo na co koukat. Věděla jsem, že jsou zákazníci v dobrých rukou a tak jsem se po chvilce otočila a věnovala se svojí práci.
Slyšela jsem jen tlumený anglický hovor. Pak přišla Dianka s několika skleněnými zvířátky, že si je holčička vybrala.
Říkám Diance: " Běž najít krabičky, já je zatím zabalím do jemného papíru." V obchodě nikdo nebyl , a tak jsme se mohly obě věnovat rodině.
Tatínek vytáhl kreditku a položil jí na pult, přidržoval jí lehce rukou. Říkám si na chlapa má moc hezké ruce. Ani jsem oči nezvedla, balila zvířátka a po očku jsme studovala jeho ruce. Pak blesk z čistého nebe" Ahoj Dano, jak se máš?" " Ty tady teď pracuješ?"
Jadrná čeština, ale odkud? Nikdo nepřišel a byl to mužský, zvonivý hlas. Pomalu zvedám oči, ale hlava mě to nebere. Stojí přede mnou hezký chlap, s hezkýma rukama. Do teď mluvil potichu anglicky a na mě vybalí tohle? Asi jsme blbě čučela......
" Ty mě nepoznáváš? No jo je to 20 let, když jsem zůstal "venku" byl jsem ještě kluk. Bylo mi 14 let, byli jsme s hokejem v Kanadě a já tam s tátou zůstal."
Matně jsem se pamatovala, že se něco takového školou neslo.
Už jako kluk byl hezký, ale byl mladší asi o rok a my deváťandy pokukovaly přece jen po starších. Párkrát jsme se viděli na bruslení. Ale tam jsme také pokukovaly spíše po cizích klucích. Kluky z naší školy jsme měly tak nějak jistý, že se v pondělí potkáme.
Na bruslení proběhlo jen takové to strkání a podrážení nohou.
