Pátá D.unajská neboli Inváziá do D.unajské.
Koncem týdne volal Šelba." Já jedu taky do DS.V kolik v pátek vyrážíte, možná bych se sklouznul s vámi". Mrkla jsem na stránky kdo se ještě přihlásil a koho v DS uvidíme. Ale byli tam jen liberečáci. To se potáhneme
My se Šelbou vyrazili v pátek ráno v 8,30 a už bylo 25st. Jeli jsme pohodově a vyhýbali se dálnici.
Několikrát jsme zastavili na doplnění tekutin.Už jsme byli unavení a hlavně pečení. A do DS ještě 100km. Silnice měla snad 50 st. a z polí foukala sahara. Neměli jsme už co rozepnout a kdybychom něco svlíkli, nebylo to kam dát. Takže jsme trpěli, jak velbloudi na poušti.
Dojeli jsme, přivítala nás polonahá Efča s Matějem v náručí, se slovy:
" Všichni jsou v termálech"
No bylo nám sice vedro, ale do termálů se nám takhle navečer nechtělo. Takže vyhrála varianta dvě PIVO! Převlékli jsme se do letního a hurá do restaurace za rohem. První pivo jen zašumělo a druhé jsme už vychutnávali. Přišla za námi Efča s kočárkem. Po chvíli se přihnal Hedo s malou Lolou a v závěsu ostatní. Míra s Janinou, Ilona s Járou. Asi za hodinu dorazili Ostraváci Mach a Šebestová. Byli jsme komplet. Dali jsme si ještě pivko, někdo kafe s palačinkou. Potom jsme se přesunuli k Hedovi na zahradu, kde se pro nás připravovalo pečené prasátko. Trochu jsme se najedli, napili, hlavně poklábosili a pochechtali. Na to jsme se těšili. Potom, kdo si přivezl stan, postavil si ho. My jsme měli s Efčou domluvenou buňku. Dostali jsme klíč a šli se ubytovat. V tom vedru tam bylo nedýchatelno, tak otevřít dveře a okno naplno. I když byly v oknech sítě, nalítali nám tam komáři. Takže Jiřík hodinu honil komáry a sprostě jim nadával. Já chtěla spát, mě nekousali. Jiřík si sbalil deku a šel spát ven na lehátko. Ustlal si na plastovém lehátku a ještě než zavřel oči, spíš vycítil než uslyšel Manyho.Psa Efči, Many si lehl vedle něho jako sfinga a hlídal. Ráno, to vypráví Efče, že Many hlídal, Efča se jen smála a říká:
"On chtěl na to lehátko a ty jsi mu ho zalehl! "
Začínal krásný teplý den, tak na co to zdržovat. Rychle nasnídat, zakouřit skočit na stroje a vyrazit do Maďarska na klobásu a štrúdl. Tak rychle to nebylo. Efča jela s námi autem s oběma dětma. A tak naložit kočárek, sedačky pro obě děti, něco k jídlu a pití, plínky... no hodně věcí kolem dětí.Malá Lola se mě chytila za ruku a chtěla obhlížet skútry. A tak jsme pomalu spolu okukovaly, nastartované stroje a všechny účastníky, oblečené a v přilbách. Já svoji držela v ruce a v přilbě dané rukavice. Lolu nezastrašil zvuk několika motorek, naopak přišlo mi, že si pobrukuje. Došly jsme k té první Vespa Efči. Tak se Lola zastavila a kouká na moje rukavice, posunky naznačí, že ona nemá. Tak jsem jí navlékla svoje rukavice, chtěla i přilbu... pak chtěla posadit na Vespu. Tak byla spokojená. Všichni se smáli. Přišla Efča a říká: " Jé tu jen tak nesundáme" " Přece přeperu rok a půl starou holčičku" ... no dalo mi to hodně práce a přemlouvání, aby nevřískala.
Matěj, její bráška byl už přikšírovaný v sedačce v autě. Dostat tam Lolu a mohli jsme vyrazit. Nakonec autem jel Hedo a Efča se svezla na Vespě. Vedla kolonu.
Přijeli jsme do Maďarska, tam se k nám přidali dva slovenský skútraři.dali jsme si klobásu, nakoupili papriku. Čípoš i čemege. Pálivá i sladká. Jen jsme ke všemu potřebovali překladatele, fakt Maďarům není rozumět. Vůbec. Potom jsme se přesunuli do středu města Gyor. Na kafíčko, na štrúdl a hlavně pití. Bylo hrozné vedro. Vyhlédli jsme si terásku na pěší zóně, aby bylo na co koukat. Přišel číšník, my se na něj už neobraceli, ale mluvili na jednoho ze slovenských přátel a ten překládal objednávku. Najednou se číšník otočí a beze slova odchází. Divíme se "Co je?" Je nám řečeno, že si šel pro propisku a papír... přišel asi za 10 minut, ale hlavně s tužkou a blokem. Vše si napsal a pak jsme ho zase 10 minut neviděli. Přinesl 2 kafe a zase 10 minut nic. Nechtěli jsme nic neobvyklého, 8 limonád a 4 kafe. To přece jde si zapamatovat a hlavně to přinést dříve než za půl hodiny. Ale byli jsme trpěliví, kluci sice žbrblali, ale o to se to prodlužovalo, nechápal, co říkáme a vážně nad tím přemýšlel. Už jsme mu chtěli jít za bar pomáhat. Byl chudák úplně mimo. Malá Lola si odhrnula plínku, koukla tam a řekla "Ee" No hezký. Ale Efča, jí vzala na záchod umýt prdku a nasadit novou plínku. Ještě, že je to dnes tak jednoduchý.
Pak jsme chtěli platit. Přinesl účet, my to chtěli rozpočítat, ale kroutil hlavou div mu neupadla. Bylo jasné, že s námi nechce už nic mít společného. Hedo to zaplatil a šli jsme dál. Myslím, že číšník zavřel a jel někam do lázní.
Hedo nás vzal ještě do vyhlášené cukrárny, kde jsme se přesladili. Pak byl čas na návrat, abychom stihli vykoupat se v termálech.
To bylo nejúžasnější část návštěvy v DS.
Teplá voda, v několika bazénech, různé trysky. Jen nás zradilo počasí, sice jsme se nahřívali v krytém bazénu, ale venku byl hrozný vítr ba vichřice. Stromy se ohýbaly až k zemi. Raději jsme se vydali zpět k Hedovi dříve než začne pršet. Ale byla pěkná zima, vyhřátí z bazénu, né moc oblečení. Já na sebe hodila mokrý ručník, ale o to mě byla větší zima.
V buňce bylo hezky teplíčko, ještě z dopoledne. Převlékli jsme se do teplejšího oblečení a šli si posedět do společnosti :-) Hedův táta pro nás uvařil guláš. Jiřík se těšil na maďarský guláš, ale byl zklamán. Za prvé nebyl to guláš jak ho známě my. To jídlo se prý jmenuje na víně. Tohle byla spíš gulášová polévka né moc zahuštěná. A za druhé aby ho vylepšil dal tam játra, a jiné vnitřnosti ...
No Jiřík nejedl, já ochutnala, Efčy vystrkovala játra na kraj misky. Malá Lola baštila jak o život :-),
ostatním taky chutnalo. Hedo když viděl, že Jiřík nebaští, přinesl mu dvě klobásy a chleba. Zase se klábosilo, přijeli se za námi podívat Jenec s Lucifukem. A později Filo se Soňkou. Bylo to příjemné zpestření.
Byli jsme unavení z termální vody i z celodenních zážitků. Šli jsme brzo spát, zítra nás čekalo
Ráno snídaně, rozloučit se hlavně s malou Lolou. Měla velkou starost o svojí houpací růžovou Vespu. Klíče tam zastrčit někam šly, ale nenaskočily budíky, ani se neozval burácivý zvuk motorky. Efča pohodlně sedí v lehátku a pokuřuje. Jen tak mezi řečí říká:
"Budeme asi tunit, alespoň ty budíky musíme nějak pořešit. Lole je rok a půl a už pozná, že jí trochu šidíme...
Pak už opravdu loučení. Ruky podání, pusu, podrbat Manyho za uchem, zamávat a vydat se na cestu.
Jelo se dobře, nebylo takové teplo. Pár zastávek na jídlo, pití, cigareku, benzín.
Dojeli jsme v pořádku jen unavení, ale plní zážitků. Poslali jsme zprávu Hedovi, že jsme doma a že děkujeme za péči.
Druhý den na fóru jsme ještě diskutovali a prohlíželi fotky.
Byl to výlet náročný, ale rádi jsme ho absolvovali. Rádi jsme je všechny viděli. I ty liberecký