Z kopce na kopec

Z kopce na kopec

Sice byl začátek října, ale sluníčko bojovalo a svítilo. Prostě bylo venku příjemně. Byli jsme domluvení, že někam vyjedeme, pokud bude počasí. Počasí bylo, ale kam a kudy???

Jako by došly nápady, nebo jsme už všude byli? Ne to snad né. A kdyby  jsou místa kam se dá jezdit stále a vždy vás něčím překvapí. Spíš jsme byli líní o tom přemýšlet.  Sraz byl hned po obědě, takže odpolední vyjížďka. Určili jsme Toma za vedoucího skupiny, Ať nás vede.

Do Smržovky do Harleyácký restaurace. Ještě jsme tam nebyli a tak byla premiéra. Bylo odpoledne a tak jsme tam byli sami. Dali jsme si kafe a okukovali kresby na zdech. Docela se nám tam líbilo.

Ptali jsme se Toma : " Kam dál?" "No někam na kopec"

Tak hurá dokud slunce svítí... Kořenov, Jestřebí,Víchová nad Jizerou. Zatáčky se mi moc nelíbily, ale výhled do kraje mi to vynahradil. Pár fotek. Míra 99 nás vyfotil panoramaticky. Vyfotili jsme se v zatáčkách při jízdě. Ale hlavně jsme fotili tu krajinu. Bylo krásné počasí a vyfoukáno. Daleko vidět.

Domů se nám ještě nechtělo. " Tome kam dál?" " No tak na další kopec" Kozákov.

Na Kozákově byla akce pouštění draků. Sice jsme přijeli pozdě a už bylo po soutěži, ale nějaký draci ještě byly ve vzduchu.

Bylo vyhlášení vítězů . Hezké se dívat na pyšné malé děti, jak každý drží svého draka. A čeká jestli něco vyhraje. Nějaké ceny jsme tam zahlédli, ale myslím, že bylo důležitější, stavění draka s tatínkem a účast celé rodiny a podpora rodičů na takovéhle akci.

Stála jsem tam a usmívala se na tu drobotinu.

Přesunuli jsme se o kousek dál, k výhledu do kraje. Tak jsme si na chvíli lehli do trávy a kochali se. Na nebi létalo ještě pár draků. Některý kupovaný, některý stavěný. Pak jsme viděli rogalistu, jak se připravuje na seskok. Musí to být zážitek skočit do prázdna a letět...

Chvilku jsme se kochali a povídali si, něco nafotili. Pak Tomáš zavelel: " Vezmu vás na ještě jeden kopec. Na Javorníku postavili Obří sud a myslím, že dnes je otevírací den. Tak jedeme"

Fuj to byla hnusná cesta. Nejen samá zatáčka, ale úzká a plná štěrku. Takhle jsem se už dlouho nebála. V jedné zatáčce jsme se potkali s autem. Fuj! Kdybych se tak nebála, asi bych raději zavřela oči.

Vyjeli jsme na vrchol lanovky. Krásný výhled, myslela jsem, že jsme už nahoře. Ale Tomáš zmizel na ještě užší cestičce v lese. Jeli jsme teda za ním. Asi půl km lesíkem po cestě necestě. Raději bych šla ten kousek pešky. Ale jako batůžek si nemůžu moc vyskakovat. A hlavně jsem nevěděla, že pojedeme ještě o kus výš. Tam stála stavba Obřího sudu, všude plno lidí. Restaurace plná lidí, terasa venku plná lidí. Rozhledna žádná, výhled taky ne. Bránily tomu vysoké stromy. Nevím, jestli byl záměr takový?

Ale asi ano. Trocha z historie.

Historie původní stavby sahá do roku 1898, kdy se ve Vídni konala Jubilejní výstava. Sud obřích rozměrů, který sloužil jako netradiční vinárna, byl právě jedním z vystavovaných objektů.

Natolik se zalíbil hostinskému z Dlouhých Mostů Wilhelmu Huebelovi, že přesvědčil své přátele, aby ho po skončení výstavy koupili. Vyhořel při požáru v roce 1974.

Zdroj:http://liberec.idnes.cz/k-javorniku-se-vraci-obri-sud-uvnitr-bude-restaurace-f96-/liberec-zpravy.aspx?c=A110707_1614689_liberec-zpravy_oks

Cesta dolů byla taky děsná, ale asi rychlejší. Dneska už vím, že na Obří sud nemusím, když tak jen k lanovce a pěšky J