Dovolená ve Španělsku
Tři roky po sobě jsme byli na dovolené na skútrech a sjezdili Chorvatsko, Slovensko a ten třetí rok byl putovní, takže jsme dojeli až do Monaka přes Itálii. Italská jezera jsou úžasná.o tom ale povídám jinde.
Ostatních kamarádů bylo sice hodně, ale buď jsme se nesešli na termínu nebo tam byl jiný problém. Je pravda, že s některýma jsme si neuměli představit jet na čtrnáctí dní. jsou to prima lidi na víkend, ale déle ne! Tak jsme se dohodli, že uděláme výjimku a pojedeme na dovolenou do Španělska a letadlem. Dříve , když byli naši kluci menší, jezdili jsme rádi do Španělska a byla to vždycky hezká dovolená. Tak letos bez dětí (kluci jsou už velcí a jezdí na dovolené se svými děvčaty)
Bylo to na mě vybrat destinaci a termín byl už daný. Tím, že jsme už párkrát ve Španělsku byli a pár míst znali nebylo těžké rozhodnout......... no teda nejdříve mě lákalo úplně jiné nepoznané místo Andalusie. Ale když nám paní za přepážkou cestovou řekla, kolik by to stálo, jen jsme vzdychli. Tak to né. Možná jindy. Nemůžeme přece dát všechny peníze ušetřené na ježdění na dovolenou... to bychom už do konce sezony nejezdili??? To NE.
Tak zpátky na zem a pojedeme do Lloretu. Tam to známe, víme co a jak. Vybrat hotel, první co se nám líbil, byl obsazený a tak do druhého. Hlavně, že pojedeme začátkem června, to mají dětičky školu a hezky se učí a nejezdí hulákat k moři. Alespoň jsme si to mysleli.
Potom už hlásila náš hotel a já v té radosti, že jsme na místě řekl.
" Ták a teď si dáme kafíčko, malinký picollo. " Za mnou se ozvalo:
"Jo to by chtělo." nevěnovala jsem tomu moc pozornosti, protože jsme měli všichni různé vtipné připomínky na delegátku. A tak jsem to brala jako nějaké dozvuky.
Vyskočili jsme z autobusu a já se hnala na recepci pro klíče a Jiřík se přišoural s kufry. Máme to takhle naučené, když nás vyjíždí víc na vyjížďku na skútrech a máme se někde ubytovat. Vystřelím mezi prvními, abychom nemuseli pak čekat dlouho na klíč, když se nahrnou ostatní a je to značně nepřehledné.
Takže stojím u recepce, loudím klíč, když dojíždí s kuframa Jiřík a zatím ještě několik lidí zřejmě z našeho autobusu. To už ale vnímám jen na půl, recepční si mě všiml a vysvětluje jak se dostaneme na pokoj. Je to velký hotel, má tři části, rozdělené podle barev. Recepční mluví španělsky, tak zapojuji ruce a soustředím se ...
Velím vpřed a prodíráme se lidmi na recepci. Navzájem se s manželem ujišťujeme že se střídají turnusy jedni odjíždějí a my přijíždíme, zítra už tady tolik lidí nebude. Rychle na pokoj, skouknout jestli je vše podle představ a na to kafíčko. Ještě skočit na záchod, namalovat trochu pusu a můžeme vyrazit. Když zamykáme dveře od pokoje, někdo vedle nás dveře odemyká a říká:
"Že můžeme jít na to kafe s vámi" Já teda asi čumím blbě a nechápavě, protože reaguje Jiřík :" No jasně, počkáme v hale."
Při čekání v hale jsme se dozvěděli, že nám pobyt začíná večeří, ale jelikož jsme přijeli pozdě budeme mít jen něco studeného. Očima hledáme, kde je jídelna. V tom přicházejí naši noví známí. Sdělujeme jim, že musíme na to kafe přes jídelnu, když už na nás tak mysleli a něco připravili. Vcházíme do prázdné jídelny, kde je prostřeno několik stolů. Sedáme k jednomu z nich a zíráme na naši studenou večeři čtvrtka kuřete s bramborovými lupínky. Divná kombinace , tak sníme jen to kuře, ale je dělané na nějaký divný způsob a moc nám nejede. Myslím, že stačil jeden pohled a bylo jasné, že jdeme na to kafe a dáme si nějakou pizzu. Téměř součastně se zvedáme od stolu a odcházíme. Jiřík nás vede už osvětlenýma uličkami k pizzerii, kde jsme byli naposled asi před pěti lety.
Cestou se okukujeme a pomalinku "očucháváme "s novými kamarády a testujeme jestli to budou kamarádi. V pizzerii je celkem plno, ale usadí nás ke stolu, rychle uklízí skleničky po minulých hostech. Začínáme pivem a tím picollem. pokračujeme pizzou a tiramisu k druhéku kafi. Nějak vzácně se shodujeme.
Nabízím tykání, oba se nám představují Karel a Ivet. A vlastně od této chvíle spolu trávíme veškerý čas a povídáme a povídáme. Máme toho hodně společného taky mají dva dospělé syny, taky podnikají a pracují spolu. Taky jsou spolu od nepaměti....
Prostě jsme si padli do oka ....
To jsem se už musela smát, co budeme mít ještě společného???
Byla to úžasná dovolená ......ráno na nás ťukli, že jdeme na snídani. potom na kafíčko a kluci na cigárko. Tam jsme se domluvili co budeme dělat ten den. První dva dny nám i pršelo, to jsem viděla poprvé ve Španělsku, že prší a nebyl to jen takový letní deštík. Včas jsme se schovali do restaurace kde jsme si dali lehký oběd.Tam jsme přišli na první a možná jedinou odlišnost Karel miluje mořský mršky a ryby.Jsem sice dcera rybáře a u nás doma se ryby jedli hodně, ale přece jenom jsem už déle s Jiříkem než se svými rodiči a to udělalo své. Jiřík je přímo nesnáší a nemá rád, když je jím já. Takže jsem se je tak nějak odnaučila jist. někdy si otevřu rybičky v tomatě, ale to je tak jednou za půl roku. Mořský mršky mě taky lákaly, ale koukat na kyselý obličej Jiříka, tak mě to přešlo.
A najednou Karel si dal celý tác všeho možného, ani nevím jak se to vše jmenovalo. Po očku jsem pozorovala Jiříka jestli začne prskat a odsedat si. Ale byl statečný... sice se tvářil děsně, ale seděl na místě, což byl velký úspěch.
Takže takhle jsme strávili dva dny chodili jsme po letovisku, prohlíželi stánky, pili kafíčka, na koupání to vůbec nebylo. Ale nějak nám to nevadilo.
Jen nás překvapilo, že byl plný hotel deseti až dvanáctiletých kluků-fotbalistů. Ráno s pokřikem odklusali z hotelu a s velkou slávou a větším pokřikem se vraceli odpoledne. Jen jsme kroutili hlavami kdy teda jet na dovolenou? A nezažít křik dětiček? V půlce týdne sice odjeli a přijeli malé ruské baletky s velikýma mašlema . Každé ráno jejich doprovod "třískal" do piana a děvčátka se kroutily a vytáčely paty podle pokynů. Nevím co bylo lepší fotbalisti většinu času hulákali někde jinde, mimo hotel. Ruský zájezd se zdržoval většinu času ve velkém sálu vedle recepce.
A venku pršelo a my nemohli k moři. Ale čas rychle ubíhal vyprávěním.
Taky jsme jeli na půldenní výlet,
Třetí den se udělalo konečně hezky a tak hurá k moři. Cestou jsme si koupili slunečník a rohožky.
Karlovi se s tím nechtělo tahat a že si ho koupí až těsně u pláže. Před pláží jsme se teda na chvilku rozešli, s tím že jsme si ukázali kde budeme s Jiříkem ležet a Karel s Ivet si zakoupí ten slunečník a příjdou. Chvilku jsme už leželi, když se přihnali. Rozložili rohožky a když Karel rozevřel slunečník málem jsme se potrhali smíchy. Byl malý... menší než malý, ani pro jednoho. Ale karel si pod něj statečně sedl a vyprávěl jak byl levný. Ivet chvíli smutně koukala,ale pak se začala cpát taky pod ten malinkatý slunečník. Chvilku si vyměňovali názory na to kdo se chtěl opalovat a jel kvůli tomu k moři.
No po chvilce Karel usoudil, že přece jen bude lepší zakoupit ještě jeden slunečník a hlavně si ho nechat ukázat jak je velký. Jiřík šel s ním jako porada. No přišli asi za hodinu, takže nám bylo jasné, že šli přes nějakou restauraci kde točí pivo. Ale nám to nevadilo. Stihly jsme skočit do vln. A bylo to úžasné. Vlny byly velké a nadhazovaly nás.
Vyhlídli jsme si hotel s restaurací na promenádě o moře. Byl to vlastně hotel kam jsme původně chtěli jet. Samozřejmě Karel s Ivet ten hotel měli taky vyhlídnutý. takže bychom se pravděpodobně potkali i když v jiném hotelu.
Tam jsme chodili na lehké obědy. Někdy pizzu, někdy nudle s omáčkou nebo salát. A hlavně pití, pivo, minerálku.
Co se týká jídla v hotelu co jsme bydleli. Tak nic moc. I když se snažili a mám pocit, že každý den byla jiná kuchyně. Jednou mexická, jednou italská. ....to byly jídla ještě jakž takž. Pak přišla kuchyně nevím čí, ale to jsme si dali jen ovoce a šli na večeři jinam. Myslím, že byli samé rybky a žoužele.To si Karel dal.
Jinak skoro každý večer byl nějaký program, hráli ktanci a bylo hezké koukat na staré babky jak vytáčí. byly to určitě španělky, tančily s takovou grácií, že i když to byly 70.leté babky v tanci jim bylo osmnáct a tančily jako vánek.
Jeden večer byl avízováno flamengo, na to jsme se těšili. Zabrali stolek se židlemi s nejlepším výhledem...ale zklamalo nás to. Byl to spíš cirkus nehrdé španělské flamengo. No asi se to fakt musí umět tančit.
"Nechcete jet s námi? Nebude to dlouhý výlet projdeme
Hned po snídani jsme naskočili do autobusu, který nás odvezl na vlak. No vlak, chvíli to jelo jako vlak a před Barcelonou šup pod zem a jelo to jako metro. Nejeli jsme ani hodinu a někdo začal hrát na el. harmoniku a posléze vybírat peníze za svou produkci. Když se přiblížil k nám tak Jiřík nasadil obličej číslo 7, pán pochopil, že nic nedostane a ani krabičkou nechrastil před naším obličejem.
Vzpomněli jsme si na zážitek před několika lety, když jsme jeli sami z Barcelony. taky na jedné stanici přistoupila osoba zamotaná do různých šátků. A začala žalostně zpívat táhlou písničku, až nám jezdil mráz po zádech. Jiřík říká:"Je to podivné, vypadá to na sebevražedný atentát.... až dozpívá, rozhrne šátky a bude se chtít odpálit i s námi, lehni si rychle pod lavici." Já jen kulila oči a bála se, co bude.
Paní dozpívala porozhrnula šátky. Měla tam uvázané mimino, vyndala ruku a chtěla peníze. Ulevilo se nám, že dojedeme do hotelu v pořádku. Pak jsme se dozvěděli, že je to druh žebrání. Ve vlaku jí nikam neutečete a musíte poslouchat, co vám zpívá.
Dojeli jsme do Barcelony si za dvě hodiny. A první co bylo jsme slyšeli jak Karel říká:"Bliká mi kontrolka na cigáro a pivo bych si taky dal" A tak jsme popošli kousek dál od
Pak jsme prošli
To nás už bolely nohy a bylo dost hodin a tak rychle zpět na vlak- metro. Zpátky do hotelu, jen tak tak jsme stihli večeři. Po večeři jsme se domluvili, že půjdeme do klasické hospůdky španělské.
Hospůdka to byla hezká, viseli tam uzené šunky.Jjen nás obsluhoval nějaký Ind. To jsme si teda nepřipadali jako ve Španělsku. Škoda. Těšili jsme se na hezký večer a tohle nás trochu rozladilo.
Při nakupování dárků svým blízkým jsme se taky shodli na tom, že nechceme nic ze stánků. A tak jsme hledali nějaké pravé španělské obchody. narazili jsme na obchod s názvem Blank de Nil.
Nádherný obchod, regály ze dřeva a prodávali tam letní oblečení a vše čisťounce bílé. Šaty, sukně, košile, jupky, kalhoty, šortky.... vše jsme si vyzkoušeli a něco nakoupili, ale pro sebe. :-)
Znova do ulic a hledat něco ryze španělského. Těžký úkol. Nakonec jsme našli nějaký butik a tam nakoupili značkové trika. Naši militantním klukům jsme koupili zelené trika s nápisem vězení Alcatraz.
(Malý Jiřík ho nechce ani nosit, že si ho dá zarámovat... takovou měl z něj radost)
Předposlední den jsme našli takovou zapadlou restauraci, kde grilovali mořské mrchy. Vybereš si je chlazený na ledu a oni ti je ugrilují. Karel byl ve svým živlu. Nevěděl kterou potvoru kousnout dřív.
Jen litoval, že jsme jí objevili tak pozdě. Ale myslím, že si i tak užil.
A hlavně tam byla obsluha pravá španělská. Z toho jsme měli největší radost.
Poslední den. Zabalit a pocourat naposledy po letovisku.Kam ale s nakoupenými rohožkami a slunečníkem. Napadlo mě že bychom je mohli věnovat Čechům, co přijedou. Šli jsme na recepci pátrat po Češích. Zrovna přijel autobus s novou várkou. Vyhlídli jsme si rodinu z dětmi a vše jim předali i s informacemi kam zajít a hlavně čemu se vyhnout a nenechat se napálit od indických prodejců.
Když jsme viděli ty chudinky děti unavené z autobusu, dali jsme jim naše průkazky na snídani, aby se šli alespoň napít a okouknout, kde je jídelna a lépe jim to čekání na klíč od pokoje ubíhalo.
Odpoledne pro nás přijel autobus a letělo se domů.
Trochu nás Španělsko zklamalo, spousta přistěhovalců, stánkařů, co vám chtějí prodat cokoliv za jakoukoliv cenu. Jen se přiblížíte ke stánku a už na vás zkoušejí finty a lákají. Jednou se Jiřík přiblížil víc než měl a bylo to . Chtěl si jen prohlédnout megafon, prodejce začal na 35 éček. Jiřík ale nechtěl kupovat, chtěl se jen dívat. A v tom byla asi ta chyba. No nebudu tady popisovat jejich diskuzi a dohady. Já stála uprostřed silnice a odmítala se přiblížit blíž, přesto že se o to oba snažili.
Jak Jiřík ,tak prodejce. Asi si myslel, že držím kasu :-) a beze mě nic Jiřík nekoupí. A tak šel s cenou dolů. Jiřík vždycky vystrčil hlavu a hlásil: " Pojď dovnitř ...už chce jen 25 éček". "Nejdu, já nic nechci" a poslušně stála v bezpečné vzdálenosti. Jiřík se na chvíli zase ponořil do handlování.
Ještě několikrát se situace opakovala. No nakonec byl ochotný ten megafon prodat za 7 éček. a baterky k tomu za 20.- Už mě to přestávalo bavit a tak říkám:" Kup si ten megafon bez baterek, ale nevím kam ho dáš, do kufru se nevejde. Ale pan prodávající se zasekl a bez baterek, že ho neprodá,
Takže z obchodu nic nebylo. Jen na nás něco pokřikoval a hezké to určitě nebylo.
No tak to nám tam asi nejvíc vadilo, myslím že Španělé jsou bezva lidi. Komunikativní a milí.
Pokud jsme někde narazili na pravé Španěly, tak nic nebyl problém. Ať to bylo v tom bílém obchůdku nebo později v restauraci. A myslím, že si zákazníka umí vážit a hlavně udržet, že se tam rád vrací.
Zážitky z dovolené byly, nové kamarády máme a doufám, že nám zůstanou a budeme se scházet. Bydlí nedaleko Liberce.Tak by to neměl být problém.
No na příští rok plánujeme zase Itálii na skútrech. S Jarkem a Vlastičkou. A pojede s námi doprovodné vozidlo s Amálkou.
červen roku 2008