Komentáře k článku: Mluvit?
newold®blbne.cz: .....no, ...a což teprve, když denně musíš myslet na to, že se ti z nemocnice nevrátí dítě. Já už ani nefunguju. Kudy chodím, tudy bulím. Na blog raději nepíšu, neb by to bylo o přetvářce. Když mám světlou chvilku, tak juknu. A DONUTÍM SE! dělat, jako že nic, že venku sněží a je zase leden. A bude i za rok.
O smrti se mluví lehce jen tehdy, když jde o smrt lidí, kteří nám blízcí nebyli. Spousta lidí pro mě nezemřela nikdy. I po letech, když jedu kolem domku paní P., čekám, že tam bude stát a volat na mě: "Tak kdy půjdeme?"
tales: To je mi líto, že něco takového prožíváš. :-( *mala* snad doktoři najdou řešení.
...
inenaso: Je to těžké, je to víc jak těžké a překvapí nás to i když o tom budeme mluvit. Je dobré mít věci v pořádku, je dobré, aby ti druzí věděli jak to "potom" chceme, protože já to chci už ne na hřbitově, ale třeba v lese, nebo na zahradě a jen spolu s ním, proto ho vězním v té krabici na nočním stolku. Je to tak těžké, že bolí i myslet!
tales: Takhle nějak to chce i mamka s taťkou. Hlavně spolu :-( Taky si myslím, že se na to nejde "připravit" a hrozně se bojím...
hospodynka: Tchán má zcela konkrétní přání, kde chce být rozprášen. Samozřejmě jde o velice romantické místo mimo zcela mimo civilizaci, už se vidím, jak tam každý rok na Dušičky šplháme s kytkou :)
hospodynka: U nás je to naopak, tchán s tchyní o smrti zarytě mlčí a když s něčím takovým začnu já, tak bábi se urazí a brečí. Vůbec nevím, co bude a jen můžu doufat, že mají všechno vyřešené.
adil: Čím je člověk starší, tím víc si začíná uvědomovat blízkost konce pozemské pouti...
---
adil.pise.cz