Den mimoň

Objednala jsem si něco přes e shop. Včera mi to přišlo. Pošta tu byla ve 12 hodin, kdo je asi tak doma ve 12 hodin? Takže dnes jsem šla na poštu vyzvednout balíček. Napsala jsem si i několik drobností do seznamu, co ještě musím zařídit a nakoupit.

()

Kolikrát lístek nechám doma, ale když to píšu, pak si lépe vzpomenu i bez lístečku. Na balíček jsem se těšila, zaplatila necelých tisíc korun. Přešla z balíkové pošty na normální. Vyplnila několik složenek, u okénka zaplatila a odešla.

Jdu přes náměstí, koukám po lidech, sem tam do výlohy. Pozdravím se se známou. Jsem v půli Pražské a přemýšlím, co jsem měla napsané na lístečku... V duchu čtu po pořádku: 1. vyzvednout balíček, 2. zaplatit slož... do prčit nám ruce prázdné, kde mám balíček???????????

Sakra zůstal na poště, jak jsem vyplňovala ty složenky. Nikdy bych neřekla, že uběhnu 500 metrů za tři vteřiny... nebyly to tři vteřiny, protože mi hlavou proběhlo takových myšlenek.

Nejdříve jsem si nadávala: "Ty jsi koza, tak jsi se na něj těšila a teď ho někde necháš!"

Pak jsem se utěšovala: " Neboj byla jsi na poště nalevo, tam mají jen dvě přepážky a nebylo tam moc lidí...horší by to bylo kdybys byla napravo..."   " Co budeš dělat, když tam ten balíček nebude??? "

" Je tam tvoje jméno i adresa ... snad dobrý člověk ještě žije..."

Přilítla jsem na poštu a u poličky, kde jsem vypisovala složenky, stála mladá hnědočeška. Asi jsem tam vtrhla hodně prudce, nebo jsem jí probodla pohledem, protože udělala několik kroků stranou. ( Myslím, že kdybych si řekla o její kabelku, bez řečí by mi jí dala...)

Jenže já uviděla svůj balíček, popadla jsem ho a bylo mi dobře. Snad jsem se na ní i usmála ...

Díky moje  andělko strážná ! Dneska jsem byla opravdu nějak mimo.