Smutné, smutné...

Smutné, smutné, ale zkrátím to na minimum.

()

Jak psala mamka v předešlým článku. Strýček Jára byl hodně nemocný, Maruška o něj pečovala, jak nejlépe mohla. Čas od času ho převezli do nemocnice( víc-méně na pozorování).

Tam pobyl na nejvýš týden a Maruška si ho vezla zase domů. Tak tomu bylo i na konci roku. Doktor říká: "Paní D. Nechte ho tady. Má tak 10 dní"

Maruška:" To v žádném případě! Prožili jsme spolu celý život a já ho tady samotného nenechám! Zařiďte sanitku, já ho chci domů!"

To bylo 10 dní před vánoci. Všichni jsme se modlili...

Překulily se vánoce, Nový rok. Při každém zazvonění telefonu, to s námi škublo.

Volala Maruška: "Míro, přijď prosím tě Járu oholit."  

Táta (Míra) tam chodil každý druhý den, aby si Maruška mohla nakoupit a jít trochu na vzduch. Nikoho jiného Jára nechtěl vidět.

Maruška už stála u výtahu, když táta přišel. Jára asi spal. Táta šel potichu, chvíli seděl vedle něho a pak začal připravovat věci na holení. Jára něco šeptal. Táta se nahnul blíž a slyší jak mu Jára říká:

" Brácho, už se na to vys.r!"

Táta věděl, že je zle. Chvíli ještě poseděl a vyprávěl Járovi o rybách, vzpomínal jak byli spolu v Norsku...

Druhý den volá Maruška : " Míro, Jára umřel, jestli se chceš rozloučit, tak přijď."

Táta se začal strojit, ale spíš běhal po bytě a rozhazoval oblečení. Pak se zarazil s jednou botou obutou a jednou někde v předsíni, beze slova otevřel šuplík, kde má rybářské věci. Háčky, navázané mouchy, třpytky a návnady.  

Vzal jednu třpytku, doobul se a šel se rozloučit.

Nevím, jestli se tam nahoře chytají ryby, ale Jára na to bude připravený....

Járo, příští vzpomínka na tebe bude veselejší.