Když byl Ondřejovi asi rok, koupili jsme mu takovou červenou židličku nebo stoličku. Nevím, jaký je v tom rozdíl. Prostě malá židlička bez opěrátka a na sedátku čtyři dírky a v nich malá kolečka. Na spodní straně dvě trnožky, místo nožiček. Z jedné strany se na ní sedělo a když se otočila, dalo se na ní obkročmo sednout a jezdit.Teda pokud jsi dítě a nevážíš víc než 15 kg.
()
Židlička byla pořád v provozu. Nejdřív na ní řádil Ondřej. Za šest let na ní jezdil náš mladší.
Když kluci odrostli, dala jsem jí do předsíně a skoro všichni jsme se na ní obouvali. Když přišla návštěva a bylo málo židlí, židlička splnila svůj účel. Většinou jsem na ní seděla já. Udržela mě i když nemám 15kg.
Byla chudinka už oprýskaná a lezly z ní hřebíky.Hřebíky jsem zatloukla, ale chtěla generálku. Nebyly ruce.
Přišel Ondřej na návštěvu, když odcházel sedl si na židličku, obul se, Pak se narovnal a a zase ohnul, narovnal a v ruce držel židličku.
Říká něco ve smyslu: "Já si jí vezmu, stejně je moje... ne?"
Chvíli koukám, nic neříkám.
Pak pomalu:" No jo je tvoje.Je taková oprýskaná, co s ní budeš dělat?"
" No teď připravujeme dětský pokoj, vše natíráme na bílo. Tak jí obrousím a natřu na bílo."
" No jo vem si jí, prcek jí víc užije."
V duchu jsem si připomněla co se na ní Ondřej nablbnul. Ještě jsem to zkusila jednou (bez boje jí nedám)
" A nemáme koupit novou? Kdoví, jak dlouho tahle vydrží?"
"Ne! Tahle je moje!"
Už jsem nic neříkala.
Jen když vytírám v předsíni je tam takové prázdné místečko.
Byli jsme se podívat na připravený dětský pokojíček. A já pohledem pohladila bílou malou židličku s kolečky....
