Jak jsem už psala, chodili jsme s bráchou k babičce a k dědovi. Tentokrát přišla babička a šla jsem já.
()
V tramvaji a po cestě jsme si s babičkou povídaly, jak dědu překvapíme a bafneme na něj.
Jak já si dědu pamatuji, tak sedí na štokrleti u okna, zády do místnosti. Pod oknem byla taková vestavěná úzká skříňka, ta byla otevřená a plná pilníků, kladívek, šroubků a hřebíků, ani nevím, jak se to vše jmenovalo.
Děda byl šikovný na ruce a nebyl pro něho problém ušít boty, vydloubnout kuří oko tetě
S babičkou potichu vcházíme do dveří a děda sedí u otevřené skříňky otočený zády. Já se potichu přikradu a skočím mu na záda. Přitom se směji, jak mi to vyšlo. Děda se jako lekne, aby nezkazil legraci a říká :
"Co tu zase chceš Danušic,"
Já se chichotám. Pak děda pokračuje v práci. Něco pájí. Vezme pájku, já si sedám na bobek, vedle něj a koukám.
Najednou udělá pohyb do strany a z pájky padají stříbrné kuličky, které se po dopadu rozplesknou o lino.
Rozplesknou se na hvězdičky. Stříbrné hvězdičky. Hrozně se mi to líbí a chci je posbírat. Jsou přece pro mě?
Děda na to: "Pozor Danušic, jsou horké"
A tak sedím na bobku, foukám na hvězdičky a čekám, až vychladnou.....