Liduška tady vzpomněla městské lázně. V páté třídě jsme chodili na plavání.()
Voda ve mně evokovala zrzouna.
Čekala jsem, že je určitě pod vodou.
Všichni už uplavali celý bazén a já teprve lezla do vody. Opatrně a s rozvahou. Ve střehu, kdyby se vlny otevřely a vyskočil zrzek, celý mokrý a s vykulenýma očima.
Kurz plavání pomalu končil. Byla jsem asi 10x. Měli být závěrečné zkoušky. Skočit šipku do vody a uplavat na čas několik bazénů.
Podle toho, jak jsme byli rychlí, dostávali jsme nášivky na plavky.
Jestli si to dobře pamatuji, nejrychlejší dostali delfínka, pomalejší kapříka a ještě pomalejší želvičku.
Já plavala celkem rychle, jen mě nedonutili skočit šipku. Prostě ne!
To bylo pro mě nerozvážné skočit do vody, bez rozhlédnutí a opatrnosti.
Všichni skákali šipku a vyrazili vpřed. Já slezla po schůdkách za šíleného pískání plavčíka. Tady si mohl už zvyknout, když jsme se viděli po desáté
Řádně se rozhlédnout a plavat. Už nevím, asi jsem dostala delfínka, ale s vykřičníkem. A vlastně do dnes šipky neskáču.