Dnes jsem nejela do práce rovnou, ale šla jsem na poštu, na úřady a pak autobusem do práce.
()
Vystoupím z autobusu a chci přejít velkou světelnou křižovatku. Všimla jsem si, že se mnou tam stojí starý pán, v baloňáku. V ruce drží nalomenou bílou hůl... Od vidění ho znám, několikrát jsem ho viděla v restauraci, kam chodíme někdy na oběd. Jednou mu servírka pomáhala projít mezi stoly až ven. Hezky si s ním povídala a usmívala se na něj i když vlastně nemusela, byl slepý.
Přistoupím blíž a odvážím se na něj promluvit. Trochu se těchto lidí bojím, bývají zlí.
"Chcete pomoct?"
Pán ke mně otáčí hlavu a mě přejede mráz po zádech. Má oči úplně bílé, žádná duhovka, jen bělmo. Trochu strašidelné... ale odpovídá mi tichým hlasem.
" To bych byl rád, musíme počkat na zelenou."
Beru ho za rukáv, aby cítil, kam ho vedu. Blikne zelená a vyrážíme. Převedu ho na chodník. Jsme kousek od schodů do restaurace.
Ptám se "" Chcete ještě nějak pomoci?"
"No jdu do restaurace, tak jestli mi pomůžete zvládnout těch pár schodů.
"No jasně. První, ...druhý, ...třetí..."
Chci otevřít dveře a pomoct mu dovnitř, ale dveře jsou zamčené. Dívám se, od kolika otevírají.
" Mají až od 10ti hodin a je teprve 9. Jste tu brzo, mají ještě zavřeno. Nějak brzo jste vyrazil z domu."
" No, já se vyspal, ustrojil a šel jsem. Kolik je hodin ani nevím. Počkám tu, než otevřou."
Bylo mi ho opravdu líto, doufám, že mu děvčata otevřela dřív než v 10 hodin.