Asi dva dny před návratem táty ze Švédska, mi volá máma. Už podle ustaraného hlasu je mi jasné, že se něco děje.
()
Volaly jsme si každý den, máma mě informovala, co táta. Jaký tam mají počasí, že ryby neberou ani na vykulené potvory, že si museli koupit nějaké zelené těsto a na to trochu zabírají, takže nějaká ryba asi bude.
A teď ten ustaraný hlas. " Táta se vrací v pátek. Bylo by asi potřeba pro něj k Maz. dojet. Sice tam jel autem, ale nějak špatně zavřel dveře a auto houkalo. Sice do něho paní Maz. kopla a přestalo, ale táta se bojí, že bude vybitá baterka. Tak naložit věci, tátu a hlavně zjistit, jestli bude potřeba baterku vzít domů nabít.
" Jo jasně mami, není problém."
" No jo, ale přijedou brzo ráno, hodně brzo ráno. Ani nevím v kolik, táta přestal komunikovat. Jen mi řekl, že nebyl dva dny u vody, že mu nebylo dobře."
" No tak mu už nevolej, jel tam s chlapa na ryby! Oni si poradí. A že nebyl dva dny u vody, no tak si potřeboval odpočinout...a nebo chlapům něco uvařil, výměnou za rybu. A že je tobě smutno, no to musíš chvíli vydržet."
"Tak jo, já budu statečná a ty zjisti, co můžeš a dej vědět. Já už teda tátovi volat nebudu – vydržím to."
Posílám zprávu Maz. Abych věděla přibližnou dobu příjezdu a hlavně nevíme kde bydlí. SMS přilétla téměř okamžitě.
Jedeme se podívat do Machnína, kam druhý den ráno pojedeme, abychom nebloudili. Přece jen se lépe bloudí za světla, a když kolem chodí lidi a je se koho zeptat na cestu. Bylo to trochu zamotané, ale našli jsme to. Trochu jsme se pobavili se slepičkami, o tom až jindy.
Druhý den jsem od pěti nespala a čekala na telefonát, že dorazili. V šest hodin sms , jsme na hranicích. No nebudeme teda spěchat. Ale stejně jsem byla nervózní a tak jsme vyjeli dříve.
Přijedeme před dům Maz. Koukám tátovo auto je už vyvežené před bránou a naložené. Tak asi přežilo zacházení madam Maz.
Chlapi pobíhají kolem a nakládají druhé auto. Nepřivezli jen ryby, ale i šutr na skalku a myslím, že i kus nějakého keře. Jen tátu nevidím. Přicházíme blíž, zdravíme se s Maz. A rozhlížím se po dvorku. Táta sedí na lavičce pod stromem. Přivítáme se ,sedám si k němu a trochu si povídáme. Přichází Maz a říká: " Tak náčelníku, dneska neberu telefóny a k vám přijdu až tak ve středu. " Čekám smích, ale nikdo se nesměje. Otáčím se na tátu a pozorně si ho prohlížím. Je utahaný, kruhy pod očima, ale myslela jsem, že je to tou cestou.
"Tati? Nějaká mimořádka byla????"
" Až doma, už se těším do vany."
Chtěla jsem se zeptat, jak pojedeme, když naložili jeho auto. Táta sedá do svého, Maz. kroutí hlavou a kříčí." Proč se nenecháš odvézt, náčelníku? Když pro tebe přijeli?" Ale to už táta startuje.
Jedeme směr domů. Je to necelých 10 km a nespouštím z auta oči. Táta zaparkoval na dvorku a zůstal sedět. " Mám hroznou žízeň." Je na něm vidět vyčerpání. Jdu nahoru, odemykám nechávám všechny dveře otevřené. Jen křiknu na mamku.
" Jsme tu a táta má hroznou žízeň, udělej mu něco k pití, prosím. Já jdu pomoct vynosit auto."
Beru jednu menší tašku, pruty. Koukám na tátu, je opřený o auto a ztěžka dýchá.
" Máš v kapse foukátko?"
" To mi moc nepomáhá."
" Jen klid, už jsi doma, na dvorku nespěchej." Táta má problémy s plícemi, pracují jen na půl.
" My ty věci vynosíme, dýchej."
Vše jsme vynosili, dokonce Jiřík bednu s rybami, jindy by byly scény, že na něco takového nesáhne. Dneska bez řečí.
Jsme všichni doma, máma mačká tátu, táta křičí. " Pomalu, pomalu, bolí mě to."
" Mami nech ho slíknout, napít, mačkat ho můžeš za chvíli."
" Když já jsme se tak bála, a teď jsem tak ráda, že je doma."
Všichni jsme rádi, že je doma....Vaří se kafe, mamča upekla buchty. Táta pomalu vypravuje a u toho se svléká. Už to vidím.... je stažený na hrudníku obinadlem. Nikdo nemluví. Jen čekáme, až se rozmotá. Modřina jako hrom na boku. Bojíme se zeptat.
" No hned druhý den jsem spadl do loďky a jak jsem se chtěl zachytit a zvedl ruce, spadl jsem bokem na hranu loďky. Mám zlomený tři žebra. ....Běhá mi mráz po zádech.
Ale je doma, cesta musela být utrpení. Mamča chce na něj sahat, aby zjistila, nevím co. Brání se.
"Nech mě, bolí to. Potřebuji to zase stáhnout, až se vykoupu."
"Nic jiného tě nebolí? Byl jsi u doktora? " Probouzí se v ní zdravotní sestra.
" U doktora jsem nebyl, nechali by si mě tam jako posledně... jen Maz. volal bál se, že jsem si propíchl plíce. Doktor nás uklidnil, že dokud neplivu krev, je to dobrý. Tak jsem si dva dny poležel a pak jsem šel zase chytat ryby. Kvůli tomu jsem tam byl né?"
Já se z toho táty picnu.... Je to těžký. Trochu jsme mu to s mamčou rozmlouvaly, aby nejezdil, v 77 letech už jen ta cesta je záhul. Ale copak? Kdo by na něj měl srdce koukat, kdyby nejel. Je to jeho jediná radost. V loni když přijeli, tak už plánovali, jak pojedou letos a jak navážou nový mouchy.
A taky letos jel táta kvůli svýmu bráchovi, který v lednu umřel a táta si vzal s sebou jeho naviják a chtěl ho zahrabat někde u jezera ve Švédsku, kam spolu jezdili lovit ryby ..........