Čtenáři vědí, že na Krásné vyhlídce jsme už byli. Přijeli jsme pozdě, v neděli mají otevřeno jen do 20 hodin. My přijeli chvilku po a měli smůlu. Ale výlet to byl hezký.
()
Dnes je úterý a my si výlet zopákli.
Jeli jsme hezkou krajinou a zaujalo mě pole pšenice. Nádhera.
Nevím, jestli se mi podařilo zachytit tu nádheru...
Přijíždíme do cíle naší cesty. Objednáváme si.
Espresso Seg...o, v hrnečkách no mame. To mi ani tak nevadí.
Obsluha milá a ten výhled. Úžasný.
Právem se to jmenuje Krásná vyhlídka. Poseděli jsme venku na terásce, kochali se pohledem . Jiřík zalaškoval se servírkou. Dali jsme si topinku s masovou směsí a hranolky. Jiřík si je chtěl osolit a lekl se slánky. Říká servírce: " Ve slánce máte nějaké larvy... asi moucha nevěděla kam naklást vajíčka."
Servírka." Proč by moucha kladla vajíčka zrovna do slánky?"
"No a kam je má chudák naklást, žádné zbytky na stole ... co je to teda v té slánce?"
Nevěřícně kroutí slánkou. " Vždyť ty chudinky vystrašíš, netoč s nimi." Vím o co se jedná, ale nechávám slovo servírce. Ta mu to vysvětluje. Jiřík se ještě pro jistotu ptá vedle u stolu, jestli je to pravda....
Pak je spokojený a můžeme pokračovat.
Kochám se pohledem a vzpomínám, před mnoho lety, jsme byli se známými na víkend v chatičkách v Příhrazech. Byl teplý květen. Jedno odpoledne jsme se vydali s Jiříkem na procházku rozkvetlým sadem. Chtěla jsem si lehnout pod strom a dívat se do rozkvetlých větví a poslouchat včelky. Mě se líbil hned první strom v sadu, ale Jiřík :
"Ne nebudeme ležet hned u cesty, pojď kousek výš."
Jdeme do mírného kopečku. Všechny stromy se mi líbí. Ale Jiříkovi ne. Jeden je malý, jeden má blbé větve, jeden je málo rozkvetlý, u jednoho je málo včel. A tak pomalu procházíme sadem kopečku. Já dál už nechci jít. Lehám si pod jeden strom, alespoň na chvíli. Kupodivu Jiřík si lehá taky. Chvíli ležíme, koukáme do květů a jak se včelky činí....musím si to rychle užít. Jiřík nevydrží dlouho mlčet. Ale je ticho jen bzukalky přelétají. Nádhera. Přivírám oči před sluníčkem. Asi jsme je zavřela na dýl. Zdálo se mi, jak se nějací lidé dohadují.... Mrzuté! Otvírám oči. Ale hlasy slyším pořád. Tak se mi to nezdálo? To už sedí i Jiřík a posloucháme odkud to jde. Stoupli jsme si a popošli o pár metrů dál. Myslela jsme že upadnu. Vyšli jsme na kopeček a tam parkoviště, mikrobus, ukřičení lidé, co šli z Krásné vyhlídky. Byli jsme pár metrů od restaurace. Ale iluze byla dokonalá. Kdybychom vstali dříve a sešli zase dolů sadem, vůbec by mě nenapadlo, kde jsme to leželi. Měla bych za to , že to bylo nejkrásnější místo na zemi. Asi by bylo, nebýt těch lidí.....
Do reality mě vrací poštolka. Učí mladé chytat něco do zobáčku. Pískají a létají v kruzích. Hezké koukání. Vyfotím si ještě zvířata, pštrosy, kozičky. Oslík a koníci se pasou moc daleko.
Frčíme domů. Zastávka u pole. Bereme kousek přírody domů. Snad nebudou někomu klásky chybět do chleba.
