Telefon a pozvání na večeři.
()
Přijeli jsme se známými v šest na večer. Venku vše nachystané pro názorné vaření. Paellu znám, ale nikdy jsem ji neviděla vařit a v domácím provedení už vůbec ne.
Přivítali jsme se s ostatními, sešlo se nás tam jedenáct. Dělat večeři pro tolik lidí... no necháme se překvapit. Od JanyM se dá čekat vše. Je to živel.
Abychom nepřišli s prázdnou, upekla jsem meruňkový koláč a Janě jsme přinesli takovou menší otýpku obilí. Má ráda tyhle přírodní květiny. Koláč odnesl Jany přítel prý do chladna a koláč pak už nikdo nikdy neviděl. Jó chlapy a sladké ...
Venku byly připravené dva stoly, velké stoly. Na jednom se vařilo a druhý jsme prostřeli na jídlo. Byly tam už nachystané pomazánky s nakrájeným rohlíkem a zeleninové saláty.
Ten den bylo příšerné teplo, všichni přišli vyletnění.
Začalo se vařit. Na velikou pánev se postupně přidávali suroviny a vonělo to úžasně. Mezitím se trochu popíjelo a bavili jsme se o všem možném. Byla to parta s Janiných narozenin. Takže jsme se už trochu znali.
Naše pohledy stále směřovali k nebi, honily se tam černé mraky. Už se skoro hodinu vařilo ( všichni hladoví) a stále tam nebyly všechny ingredience. Několikrát jsme se nabízeli, že raději alespoň jídelní stůl přesuneme pod stříšku. Ale Jana na to
:" Hlídejte kočičáka, pokud je v klidu, pršet nebude." A přihodila další suroviny.
Ptali jsme se :
"Jak ještě dlouho?..."
" No ještě tam přihodím rýži, 20 minut, pak tam dám krevety, a pak ještě 20 minut do mírného připálení.... "
Myslela jsem, že se začne smát, ale myslela to vážně. Hodinu to počasí nevydrží.
Mraky úplně černé a hřmělo, ale dál od Lbc. Očima jsme pomáhali rychleji dovařit jídlo. Kočičák zatím klidně procházel mezi námi. Mrk na nebe a mrk na kočičáka.
Už se dávaly krevety, tak posledních 20 minut. Snad se to stihne. To už létaly blesky, bouřilo přímo nad námi. Poslední nabídnutí přestěhovat stůl pod střechu.
" Ne ne, líp chutná venku."
Takže velkou pánev na stůl... Jana nám vysvětlila jak se to jí. Hrábneš velkou lžící, do rýže a nandáš si pokud se ti na lžíci něco nelíbí hodíš to zpět doprostřed pánve. A že v rýži toho bylo schované hodně. Pálivé čirios, předpečená žebra, slanina, krevety a spousty zeleniny.Rajčata, cibule, česnek,papriky, květák....
Nandali jsme si na talíř a o kočičáka se nikdo nestaral.
Všichni se věnovali talířům, vždyť už bylo po osmé hodině a vonělo to řádně. Tím jak jsme ochutnávali a nikdo nemluvil... byl slyšet déšť. Zvláštní zvuk, nejdříve jsme nikdo tomu nevěnovali pozornost. Závan zimy a divný zvuk, jako když vedle vás někdo vylije hodně velký sud vody.
Příští vteřinu jsme byli všichni mokří na kost. Déšť obešel dům a načasoval si to úplně přesně.
To jsem zažila jen jednou a dnes po druhé. Vidíte a slyšíte déšť, jak se blíží, ale ještě neprší na vás.
A pak žuch, sud vody přímo na hlavu. Tak to se stalo, právě v okamžiku největšího blaha. Všichni plné talíře a první lžíci v puse.
Zachránit co se dá. Každý něco popadl a utíkalo se do baráku. Museli jsme běžet nejmíň třikrát, co tam bylo věcí. Naštěstí má Jana doma ateliér nebo pracovnu a hodně místa. Takže nebyl problém vše zase narovnat na stůl a pokračovat v jídle. Kupodivu si každý svůj talíř poznal. Zajímavé bylo potom zjišťovat, kdo co zachraňoval jako první. Na prvním místě byl svůj talíř, cigarety, foťák, salát, židle, deky, pití.
Paella Valenci byla opravdu výborná a chápu Janu, že jí chtěla trochu připálit. Přismahnutá cibule a paprika... úžasné.
Jen nikdo nic neházel zpět do pánve. Všem se vše, co nabrali se líbilo. A chutnalo.
Byl to moc hezký večer. Jani, dík.