Je to divné, děje se to někomu jinému a stejně mě to děsí.
()
Teď se kolem nás dějí děsivé věci, každý máme někdy špatné období, ale přijde mi, že se to teď týká skoro každého, co známe. Přijde kamarád svěří se. Pomoci mu nejde a možná z toho mám v noci odkopanou peřinku....
Jiřík mi čte zprávy.
"Zase mě něčím děsíš? "
"Neděsím, vzpomeň si na to jak jsme jeli do Brna! "
"Na to nejde zapomenout! "
Jeli jsme na školení do Brna. Je to asi tři-čtyři roky. Jezdili jsme na podzim vždycky. Bylo to školení a setkání lidí pracujících ve stejném oboru. Máme to skoro přes celou republiku, takže jsme jezdili na tři dny. V pátek do Brna, v sobotu školení, společenský večer a další den po snídani domů.
Jezdili jsme rádi, máme kamarády v Hodoníně a tak jsme toho vždy využili, abychom se viděli. Voláme Jarkovi: " Budeme od pátku v Brně."
" No to je bezva, já budu v Brně v pátek taky, tak se uvidíme." Domluveno, těšíme se.
Jedeme do Brna. Už jsme před Brnem, zastavujeme na pumpě. Jiřík na kafe a cigaretu, já na holčičky.
Pumpa je nějaká divná, celou jí předělávají a je to více méně staveniště. Kafe nám neuvaří, jenom proběhneme pumpou a jedeme dál.
Jiřík: "Co je s tím autem? Nějak plave..."
Zastavujeme na křižovatce těsně před Brnem. Jiřík zjišťuje, že jsme píchli.
"Zamkni se v autě, já přehodím to kolo."
" Nestraš mě, proč bych se měla zamykat, nejsme v lese, vidím město...a stojíme kousek od křižovatky."
" Nediskutuj a zamkni se." Rozklepala jsme se strachy, do té doby jsem byla v pohodě, i když se už stmívalo. Co by se mohlo stát? Stále jsem se přesvědčovala, že jsme chytili hřebík u té pumpy.
Jiřík volá Jarkovi, mezitím za námi přibržďuje auto. Nikoho není vidět, černá skla....ale odjíždí, ani se nezeptali, jestli potřebujeme pomoc. To už na nás bliká Jarek z křižovatky. Kluci přehodili kolo a jeli jsme do hotelu se ubytovat a hlavně na to kafe.
Jarek říká: "To jste měli namále..."
Já se směji. "Ale jdi ty, prostě jsme píchli a měli jsme štěstí, že jsi byl nablízku a pomohl jsi Jiříkovi."
"Ne, ne. Ty si vás u pumpy vyčíhli a propíchali vám gumu, a když byste zastavili, tak by vás v lepším případě okradli, možná, že šli po autě, možná po tobě."
Zmrzl mi úsměv na tváři.
"Ne ne vy mě kluci strašíte, vy si vymýšlíte." Ale nikdo se nesmál.
Já jsem nechtěla připustit, že to udělal někdo schválně.
Proběhlo školení, návštěva v neděli u Jarka a Vlastičky.
Frčeli jsme domů. V pondělí ráno dal Jiřík auto ke kamarádovi do servisu. Ani ne za hodinu telefon.
"Přijď se na něco podívat, kde jste jezdili? Máš propíchané kolo nějakým dlátem, nebo širokým nožem"
Tak Jiřík vypráví, co se nám stalo a kamarád Ruda mu říká: "To jste měli velké štěstí, že jste se na pumpě nezdrželi a neuniklo vám moc vzduchu a dojeli až téměř do Brna, s tím oni nepočítali a taky, bylo dobře, že přijel ten tvůj kamarád Jarek. Možná byste teď byli v nemocnici s otřesem mozku a bez auta."
Tak po nás opravdu někdo šel, vyhlídl si nás, aby nás okradl. Do dnes nechápu.
No a vracím se k tomu, o čem mi četl Jiřík ve zprávách. Že takhle číhají na kamiony na pumpách, do klimatizace jim dají uspávací prášek a když se vzbudí, mají prázdnou nádrž i kabinu.
Kde to žijeme ?
Ten den byli naši andílci v pohotovosti. Díky.