Dneska jsem zažila šok. Jdu městem a vidím známou mamči, zdálky se usměji, je mi jasné, že se nepotkáme odbočuje domů.
()
Tady někde bydlí. Ale ona se zastaví a čeká až dojdu. Zdravím a myslím, že bude chtít něco vyřídit mamče.... Ale přijde sprcha... studená. " Vám zemřel tatínek, že jo..."
Kroutím hlavou: " Nenenenenenene."
Paní na mě kouká a říká: "Že by jsem si vás spletla?" Tak se představuji se jménem za svobodna.
"Ale jo jste to vy".... Co na to říct?
" Včera jsem byla u našich a ochutnávali jsme humra. Víte něco víc než já?"
" Tak jsem se asi spletla."
UF, blbý pocit. Mazala jsem domů, abych našim v klidu zavolala, jestli je vše v pořádku.
Když jsem to rozdýchala, přemýšlela jsem o tom. Asi si tátu spletla se strejdou. Jaromír nebo Jaroslav. A navíc si "kluci" byli podobní.
Věnovala jsem vzpomínku Járovi.
Po pohřbu jsme byli pozvání tetou Maruškou do restaurace na oběd. Většina příbuzných přijela z dálky a tak abychom si trochu popovídali.
Trochu mě zamrazilo, když jsme se všichni usadili, jedna židle zůstala volná. Jako kdyby měl Jára jen zpoždění.....takhle jsme se scházeli když měl narozeniny.
Najedli jsme se a trochu uvolnili. Seděla jsem vedle Renaty, je to nejmladší z mých vzdálených sestřenic. Vypráví mi, jak se ráno strojila do černého a její malá dcera jí říká:" Maminko, ty jsi celá černá. Proč?"
Že jede na pohřeb, jí říkat nechtěla a tak kličkuje. " No víš, já se do žádných jiných šatů nevejdu..."
"A maminko, že zhubneš, abys mohla zase nosit bílé a barevné věci."
"A tak jsem bulela a ještě jsme ani nevyjeli...."