Bylo jaro, kvetly pampelišky. Ani nevím, kdo mi poradil nasbírat pampelišky a udělat med.
()
Kluci byli malí, tak jsme to pojali jako bojovku. Došli jsme na velikou louku. Každý z kluků dostal pytlík a šup, šup sbíráme květy. Kluci se spíš honili a dováděli jako koníci.
Ale maminka pilná včelička naplnila všechny pytlíky.
Doma jsem květy propláchla lehce vodou. Nasypala do velkého hrnce, zalila vodou. Povařit, do druhého dne nechat odstát. Potom přisypat cukr a znova povařit a zredukovat do mírně lepkavé konzistence. Přes sítko, ještě teplé nalít do skleniček. Ale i když jsem pampelišky proplachovala, stejně vyplavali nějací broučci. Takoví černí tvrdí. Sice zůstali v sítku s vyvařenými květy, ale...
Kluci běhali sem tam do kuchyně, do pokojíčku. Jen jsem slyšela dupot a křik.
" Mamííí už bude ten medíček?"
Za chvíli."Mamíííí uuuuž."
"No fůůůj, co to je za broučky,"
Medík ve skleničkách, ve špajzu... ale ticho po pěšině. Nikdo se ho nedožadoval.
"Udělám vám chlebík s medem"
" Ne mami jenom s máslem."
Tak příště ."Dáme na kašičku medík?"
"Mami raději kakao." ilustrační foto
A tak tam medík ležel, ležel a ležel. Několik let, ani nevím kolik. Jen jsem ho vždycky vzala do ruky a vzpomněla jsem si na broučky a dala ho zpět. Po těch letech hezky zkrystalizoval. Na dně skleničky byly fakt velké kostky. Šoupla jsem ho až dozadu a zapomněla na něj.
Přešlo několik let a malý Jiřík II už nebyl tak malý. Chodil asi do páté třídy, učili jsme se o krystalech.
"Jé nechceš vzít do školy ukázat, co jsme vypěstovali za krystaly my?"
Přibalila jsem malou skleničku k svačině. A odpoledne se Jiřík II chlubí s jedničkou v žákovské a pochvala, za přinesení krystalů.
A tak přece jen medík k něčemu byl. Asi za pět let (když jsem měla záchvat zavařování) jsem potřebovala malé skleničky a tak medík šel nebo jel do odpadu.