Máme známého, neznáme ho dlouho. Ale vždycky když k nám přijde, lezou nám oči z důlků, co vypráví.
()
Říkejme mu Ivoš.
To jeden člověk nemůže zažít. Jednou přišel se psem. Já se ženu, že si pejska pohladím.... I když je to pitbul. Pro jistotu se ptám: "Můžu?"
" Já vám ho podržím."
"No jestli by měl být nějaký problém, tak ho hladit nemusím."
" No včera byl bit, tak by měl být dneska hodný."
" Co provedl?"
" No mám v dílně, takovou starou sedačku. Občas jí kouše a rve z ní molitan, pak je bit. Včera tak v klidu sedíme na té sedačce, já přemýšlím, přitom ho drbu na břiše. Najednou si všimnu, že na zemi u sedačky leží kousek molitanu. Sednu si a nakloním se dopředu a říkám co to tu sakra....víc jsem neřekl. Měl jsem psa zakouslýho v krku. Ani jsem nepostřehl, jak seskočil ze sedačky. Sedím nahnutý dopředu a ani nedýchám. Pes mě drží zepředu na krku a tiše vrčí.
Stačilo aby trochu víc zmáčknul a je po mně. Měl jsem v kapse nůž, ale fakt jsem se bál pohnout. A tak tam tak sedíme a je to více méně patová situace. Pes nechce pustit, aby nedostal, že kousal sedačku. Já se ho bojím setřást, aby nestisknul. A tak na sebe kulíme oči. On vrčí a já šeptám (co stisk dovolí) pšššš. Nevím, jak jsme tam byli dlouho, ale pro mě nekonečný. Pak teda pes pustil. UF."
Tiše poslouchám. Pak mi ukazuje pohmožděný krk. Jen hlesnu:"A vy toho psa ještě máte ???? Vy jste ho nenechal utratit??? "
" Ne není důvod."
" Není důvod? Tohle přece pes nesmí. Napadnout pána. Tak ho nechte alespoň vykastrovat. Třeba se uklidní...."
" No to ne. Já ho na koulích drbu. To bych mu přece neudělal. Nebylo to poprvé, co po mě vyjel. "
Víc jsem asi slyšet nechtěla. Tak nevím, jak dlouho budeme mít tohohle známého.
Obrázek je ilustrační, nechtěla jsem pejskovi blejskout do očí foťákem ...