Tropikál

Návštěva v Tropikálu v NSR

Byla tuhá zima, myslím, že únor. Na fóru se objevil odkaz, že se pojede do Tropikálu do Německa. Je to vlastně veliký hangár, kde jsou písečné pláže, palmy, bazény a hlavně teplíčko. A to nás nalákalo a tak jsme jeli. Vzali jsme s sebou Janu, Jiříkovu sestru i s její Markétkou. Byli jsme domluveni, že se sejdeme v Praze kolem 16 hodiny a pojedeme v koloně několika aut. Ale my nedočkavci vyrazili hned po obědě. S tím, že máme vysílačky a domluvíme se pod jakou palmou budeme spát.

()

Jeli jsme sólo s tím, že se někde umístíme a když tak se přesuneme k ostatním.

Už z dálky jsme viděli veliký hangár, ale cesta k němu byla klikatá a ještě chvilku jsme jeli. Marča v autě poskakovala jak se těšila. My se taky moc těšili, že si prohřejeme kosti a užijeme trochu legrace s kamarády z fóra.

Při vstupu do Tropicálu nás bouchlo teplo ještě před pokladnami. Začali jsme se svlíkat z bund. U kasy jsme vyfasovali na ruku takový jako hodinky. A přiložením na určitý čip nás to pustilo dovnitř. A vlastně na tyto hodinky jsme pak dostali vše: jídlo, pití a veškeré dobroty, co tam nabízeli.  

Takže byli jsme vevnitř, našli jsme skříňky na převlečení. Šup do plavek a letních věcí. A se všemi taškami přesun někam na lehátka pod palmu. My jsme táhli i přenosné postele,abychom nespali na lehátkách. Takže jsme toho měli s sebou opravdu hodně, nervozita stoupala a teplo k tomu jen přispívalo.  Přitáhli jsme všechny věci na kraj velkých schodů, kde byli narovnané lehátka. Jana s Marčou dvě zabraly a začaly vybalovat. My s Jiříkem si taky sedli na dvě lehátka a začali se rozhlížet, jestli někdo nepřijel taky dříve. Nikoho jsme neviděli a tak jsme šli na průzkum terénu.

Prošli jsme to křížem krážem a líbilo se nám tam. Byl tam koutek pro malé děti. Velký bazén, několik restaurací.  Velké skluzavky, minigolf, několik obchodů se suvenýry a spoustu takových zákoutí.

Asi po hodině jsme se vrátili na naše lehátka s tím, že zkusíme do vysílačky někoho kontaktovat.

Pohodlně jsme se usadila a klíčuju a volám "ahoj tady Elk.e je někdo v doslechu?"

ozvalo se "tady Slepejš" " je ahoj jak jste daleko nebo spíš blízko" " no hele my jsme už tady"

já na to "jé a kde jste ? kde jste se usadili?" Slepejš na to : no hele sedíme tady nahoře a koukáme na hříště, kde se hraje volejbal v písku. Já na to " to je divný my na něj taky koukáme" a Slepejš na to " hihihi tak se podívej za sebe". Otočíme se a díváme s přes uličku na Slepejšovic rodinku. Kačaba a Slepejšovic rodiče. To byla radost, že jsme se našli. :-)

Asi za hodinku se nám do vysílačky hlásil zbytek lidiček co přijeli. Šli jsme je přivítat k pokladnám. Bylo zase líbání, rukou podání a seznamování s neznámými. Když jezdíme na skútru, známe se jen s batůžky což jsou většinou manželky nebo partnerky.Na tuto akci přijeli i další členové rodiny jako děti a příbuzní. I kamarádi kamarádů s rodinami. takže nás bylo opravdu hodně. My jsme se rozhodli nestěhovat do houfu a zůstat trochu stranou toho mumraje. Alespoň první noc.

Rozložili jsme naše vojenské postele a vybalili něco k jídlu. Pak už následovalo koupání, blbnutí v protiproudu. Masáže v malých bazénkách s bublinkami. Pití koktejlů a kafíček. Jen s kouřením to bylo trochu složité, byla tam jen jedna restaurace, kde se dalo kouřit. Takže, když se mi Jiřík ztratil, bylo mi jasné, že je v této restauraci a kouří.

Při toulkách po Tropiku jsme potkali kamarády DonČíčo se svojí manželkou, kterou jsme delší dobu neviděli, protože se jim narodilo miminko. A tak jsme zašli na koktejl a probrali, jak jde život.

Don Číčo nám vyprávěl jak Ilonu žádal o ruku. Bylo to v letadle cestou na dovolenou, letěli ještě se svými známými. Don Číčo vymýšlel, jak požádat o ruku nějak originálně. A tak zakoupil prsten s velkým "šutrem" a když vzlétli poklekl v uličce:-) nepočítal s tím, že Ilona je povídavý typ a byla zrovna otočená ke kamarádce a probíraly něco asi hodně důležitého:-)

Tak Don Číčo ještě jednou " Ilono vezmeš si mě?" první reagovala kamarádka vykulila oči a otevřela pusu :-) a Iloně to bylo divné a tak otočí hlavu........ dopadlo to dobře vzali se a mají hezkého klučíka.

Tak jsme tak probírali životní situace a pili . Každé objednání bylo jednoduché jen jsme ťukli   " hodinkami" o čip a bylo to bez peněz. Brzo jsme nabyli dojmu, že jde vše na účet podniku :-)

Šli jsme se vykoupat a cestou narazili na takový ten kolotoč pro jednotlivé vcházení, ťukli jsme hodinkami, aby nás to pustilo dovnitř.

Bylo to tam úplně jiné než ve zbytku Tropikálu.Několik saun, různých druhů. Malé bazénky s bublinkami s tryskami a ozónem. No prostě luxus. Až po chvíli jsme přišli na to, že jsme na nuda. To jsme byli už skoro na odchodu a tak jsme si plavky nechali a nikomu to nevadilo. Asi to bylo na každém zda je sundá nebo ne.

Kolem osmé večerní byl velký program s kouzelníkem, tanečnicemi a laserovou shou, A vše se odehrávalo na vysunutém jevišti uprostřed vody. Zajímavá podívaná....

Potom šel někdo spát , někdo zase do vody. Většina se sešla na jednom místě a klábosili a trochu pili až do tří do rána. Já zajela pod svoji ťapičkovou deku kolem půl noci a spala. A těšila se na ranní koupání.  Ráno nás trochu ofoukla klimatizace a tak jsme se přesunuli kousek blíž k táboru skútrmoto.

bylo to výhodné, měnili jsme si koláče, štrůdly a piva. Tak jsme tam vegetili celou sobotu.

Stala se tam taková nepříjemnost. Nad námi leželi Bobech s malým Marečkem.  Marek měl s sebou batoh plný autíček a hezky si s nimi hrál, když přilétl těsně vedle balónek naplněný vodou a jak dopadl na zem , voda vystříkla. Všichni jsme zvedli hlavu co se děje. A odkud to přilítlo? Ale to už letěl druhý a přímo na Marka a trefa do zad - naštěstí. To už kluci viděli odkud to lítá a vystartovali.První Bobech ten má asi 100kg, druhý PetrK ten má o trochu víc a Jiřík to jistil do třetice. A co se vlastně stalo? Proč ty balónky lítaly mezi lidi? Byla to hra pro malé děti a balónkami s vodou se měli trefovat do koše, ale v tu chvíli ji hráli větší kluci a trochu víc napružili to odpalování.... no a malér byl na světě. Balónky lítaly dál než měly. Nechtěla bych být k kůži těch kluků, když se na mě řítil Bobech s Petrem. Jeden utekl a dva zůstali, asi jim zdřevěněly nohy. A vůbec se jim nedivím. Dva rozzuřený býci v pohybu a to velmi rychlém... Dopadlo to dobře Bobech bušil pěstí jen vedle kluka do stěny , nebouchl ho a PetrK toho druhého jen trochu přidržel ve vzduchu.

Pak se vše vrátilo do normálu, koupali jsme se pili koktejly a bavili se. Pak společné foto. Zabalit a domů. Trochu šok při placení, zachránila to kreditka. Trochu se smrskla, ale stál ten výlet za to. Byli jsme spokojený. Prohřátý. viděli jsme se s kamarády. A hlavně utekl kousek zimy a příjemně.

Byli jsme o tři dny blíž k ježdění na skútru a výletům za sluníčkem.

Cestou zpět jsme se domluvili ještě na společném obědě v Ústí. Přišli jsme do restaurace a já říkám : " Dáte nám najíst je nás asi 12 lidí" a servírka se ptá a chcete do kuřáckého a nebo nekuřáckého. Chvilka přemýšlení a pak jsem zjistila, že jediný z té společnosti kouří Jiřík. Ten souhlasil s nekuřáckým a tak vydržel.

Po dobrém obědě jsme se rozloučili a frčeli domů.