Dneska to bylo jinak. Jiřík zůstal pracovat doma a já měla jít na krev. Sice mě chtěl Jiřík odvézt, ale když jsem ho viděla, jak je rozespalý... to by bylo asi na dlouho. Udělala jsem snídani, skočila do bot a hurá na tramvaj.
()
Ještě si musím koupit lístek. Vycházím z domu a tramvaj akorát přijíždí... mám popoběhnout. Nechce se mi, po ránu do rychlého pohybu. A navíc stejně si musím koupit ten lístek. Vzpomněla jsem si na nedávný rozhovor se známou.
" Já mám asi smůlu. Vždycky mi před nosem ujede autobus. Všude tak dlouho čekám. Máš to taky tak?"
Co na to říct? " Nemám, přijdu na zastávku a než si připravím lístek, je tu autobus. Když přijdu na poštu, kolikrát nestihnu ani vyhrabošit občanku a jsem na řadě. To samé u doktorky, něž si sundám kabát, už mě volá..."
"Ty jo ty se máš, to já mám nějakou smůlu...."
Teď jsem si na to vzpomněla, že mě asi opustilo moje štěstí. Tramvaj mi ujela. Jdu si koupit lístek a pomalu se táhnu na zastávku. V tom přijela tramvaj. Byla to sice tramvaj, co jela z Jablonce, takže jela jen k Viaduktu, ale tam bych stejně vystupovala. Takže mi to stačilo.
Pro mimo liberecké. Je to tramvaj, která nejede celé kolečko, z konečné až na konečnou zastávku, ale tím, že jede z Jablonce se otáčí asi po třech zastávkách v Liberci a jede zase směr Jablonec.
Ale já byla spokojená. Přijdu ke dveřím střediska a zamčeno. Co je? Asi jsem tu brzo, na krev se vždy chodí v 7,00 hodin. Tady mají pracovní dobu od 7,30. Je asi čtvrt, tak počkám. Je sice -4, ale mám na výběr?
V rohu dvorku vidím trochu čistého sněhu, vzpomněla jsem si, jaké jsme dělali andělíčky a kytičky do sněhu. Kdo by si nepamatoval, když napadl čerstvý sníh a jako děti jsme vyběhly ven a šup na záda a máchat rukama a nohama a tím trochu uplácat sníh do tvaru anděla. Hledala jsem na netu připodobnění a našla jen tohle :
Čas od času,
když noc zřídla,
dával sníh všem
snílkům křídla.
Lákal je na
snový náznak,
než si do něj
lehli na znak.
Tak válet se tady v závěji nebudu, ale kytičku bych si mohla zkusit.
A ještě jsem vyfotila zajímavý úkaz ledový stalagmit. Bez podpory a nevím z čeho nakapal. Bylo to zajímavé. Ani jsem ho nestihla řádně prozkoumat a už tu byla sestřička, odemkla dveře. Pustila nás dovnitř a postupně z nás vysávala krev.
