Kohouti

Ještě než se Viki narodila, měla krásně vybavený a upravený pokojíček. Simča s Ondřejem obrousili a natřeli na bílo nábytek, který chtěli použít do pokojíčku. Asi je to bavilo, bylo to součástí těšení na mimi.

()

Něco pokoupili nového a bílého.

Od nás z půdy Ondřej stáhnul velikou truhlu po babičce, možná prababičce. Taky dostala bílý kabátek.

Prostě úžasný pokojíček.

Teď bude Viki už rok. Uteklo to nějak rychle....

Ondřej se mě ptá." Na půdě jsou po mně ty houpací kohouti. Chtěli bychom je pro Viki. Koupili jsme sice houpacího koně, ale na něj je ještě malá. Tak ať se naučí houpat v kohoutech. "

"Jo Jasně já je snesu a přijeď si pro ně. "

Přinesla jsem je z půdy a dlouze se na ne podívala. Vrátilo mě to o víc, jak třicet let zpět. Viděla jsem malého Ondřeje, v kohoutech trávil většinu času. I svačit chtěl v kohoutech.

No dost přemýšlení, další generace čeká na kohouty. Jiřík je rozebral a říká:"Držátka celý zpuchřelý, sedátko zkroucený..."

Umyj zatím boky a já něco vymyslím. Zajel do Ba...u, tam mu nařezali nový prkýnka. Udělal nové sedátko. Vyměnil všechny držátka a stupátka. Kohouti byly skoro jak nový. Sice to trvalo týden, ale vyplatilo se počkat. Až uschne lak a lepidlo. Ještě v noci natřel hrany boků, protože se mu zdály odřené. " Bude na ně přece sahat Vikinka. "

" No jasně dědo. Tak můžeme vyrazit s kohouty? Jsem zvědavá, jak na ně bude Viki reagovat."

Viki přilezla po čtyřech do předsíně, než jsme zuli boty. Zvědavá, kdo přišel.

Když viděla, že děda něco nese velkého, rychle to otočila do obýváku. Tam si sedla na zem a se založenýma ručičkama čekala, co s bude dít.

Tak uvidíme jestli se jí budou líbit....