Ve čtvrtek volala mamča. "Stavíte se."
"Jo stavíme, zítra. Jsme přece domluveni, máte narozeniny. A táta slíbil udělat ten úžasný salát z uzeného kuřete."
()
" Jo to jo. A nemůžete se stavit dneska?"
" Já jsem mimo Liberec a vrátím se až večer."
" Aha, tak nic, tak zítra."
" Stalo se něco, spěchá to?"
" Ne ne počká to do zítra."
Je pátek dárky máme zabalené a jdeme na návštěvu. Už v předsíni mě něco zarazilo. Na stolku plno kupovaných, zabalených mazanců. Přijdu do kuchyně a stůl nebyl vidět přes mazance. Co se tady děje? Do pokoje jsem se bála vejít. Proč tolik mazanců? Navíc když mamča peče, já taky peču....
Máma se jen nešťastně kouká: " No byl tu známý a ptal se jestli nechceme mazanec. Říkala jsem si než budu péct, tak se jeden sní a takhle to dopadlo."
" Kolik jich je? A Kde všude ještě jsou? "
" No ještě v ložnici a na mrazáku. Je jich asi dvacet."
" Jejda. Co s nimi budete dělat? "
" No rozdáme je vám, za chvíli přijde Martina s Mirkem a Ondřejovi je odvezete vy."
" No nazdar."
" Zdar."
Tak jsme popřáli, snědli salát,
vypili víno a domů táhli asi deset mazanců. Přibrzdili jsme u Ondřeje a nadělili mu taky. Divně se díval a pak se ujistil: "Ale upečeš viď?"
Jeden jsme doma snědli, ostatní jsem dala na mrazák a bude z nich asi žemlovka. Kluci chtěli mazanec doma pečený... mazanec