Bedřichov

Volali nám známí, že by chtěli strávit týden v Bedřichově, abychom za nimi přijeli jeden večer na buřty.

()

Jasně, cinkněte, až tu budete a sejdeme se. Posbíráme libereckou peruť a přijedeme za vámi. 

Lenku s Lhoťákem teď už nevídáme tak často. Bydlí až v Poličce a na srazy už taky moc nejezdí, protože mají malého Vítečka. Tak jsme byli rádi, že přijeli sem k nám do hor.

Naplánovalo se to na pátek. Volal Lhoťák:" Můžete koupit nějaké buřty, my jsme všechny snědli už včera.

Jsme tu s velkou rodinou, deset dospělých a dětí nepočítaně.  Jo a kdyby se ti povedlo koupit jednorázový gril. Všechno dřevo je tu mokré a nevím, jestli se nám ho podaří zapálit.

No nevím. Jak povezeme na skútru gril?  Ani nevím kam ho jít koupit. A grilovat v dešti?

Ale v každém případě jsme chtěli jet. Byl ohlášený i Lused, kterého vídáme tak 1-2x za rok .Takže pojedeme déšť nedéšť a s buřty se uvidí. Když tak budeme mít plný mražák buřtů a budeme je jíst ještě na vánoce. 

Pršelo od samého rána. Do práce jsme jeli na skútru, ostatně jako každý den.

Ale stejně jsem se těšila. A to nejen na buřty, ty byly ohroženy. Na kamarády jsem se těšila. Na malého Vítka, na Luseda. ..Z liberecké perutě se dostavil jen Šelbič, ostatní se asi zalekli deště.

My se přivítali, popovídali si a domluvili jsme se, že budeme grilovat i když lehounce poprchávalo. Na zahradě stál altánek a v nejhorším případě se schováme tam. Jednorázový gril docela rychle hořel. Jiřík ho postavil na stůl do altánku, prý abychom se k buřtům nemuseli ohýbat. I když gril měl malinkatý nožičky, běhal nám mráz po zádech, kdyby se to rozhořelo trochu víc, nechtěli jsme  opékati buřty na altánku. 

Teď už nevím, který statečný, přendal gril na jiné prkno, ale dobrý nápad to byl v každém případě.

Přestalo pršet, a tak jsme grilovali buřtíky a klábosili a klábosili. Když jsme spořádali buřty, gril jsme dali do ohniště a snažili jsme se zapálit oheň – začali kousat komáři. Ale byl to marný pokus. Prostě vše vlhké a nehořelo a nehořelo. Kluci se hodně snažili, my – děvčata, radila, co mohla. Po delší době se ohýnek rozhořel.

Komáři odletěli otravovat někam jinam a my pokračovali v klábosení a vzpomínání, co jsme zažili za ty roky, co se známe. Setmělo se a děti šly spát. S nimi i babičky a některé tety, co jim bylo zima.    

Jiřík říká: "Tý Lenko já tu tvojí maminku od někud znám a nevím odkud. Kde jsem jí mohl vidět? "

 Lenka se zasmála. Pracovala v dětském domově a byla na akci "Děti z Poličky do Babylonu. "   

A zase jsme zavzpomínali, co to bylo za akci a jak každý přiložil ruku k dílu, aby se děti z dětského domova podívaly do Babylonu.  

http://tales.pise.cz/2-dd-v-babylonu.html

Tak mě zajímalo, jak dopadl Damijánek. Tak jsem se dozvěděla, že byl z dvojčat a měl ještě starší sestru, která když dodělala vysokou školu a vdala se, oba kluky si vzala k sobě. A Lenička se usmála. Jsou si hodně podobní, a tak bez problémů zapadli do nové rodiny. Tak mě to potěšilo, že Damijánek našel rodinu a dostal novou šanci. Pak jsme se ještě informovali na některé děti, na které jsme se pamatovali.     

Přibylo spoustu nových dětí, a tak jsem si jen tak povzdychla. Kolik děti skončí v dětském domově.

Když jsme převyprávěli skoro všechny akce a zasmáli jsme se, bylo 23 hodin a tma černo, černá.

Rozloučili jsme se a pomalu jeli k domovu. Oči jsme kulily, abychom se nesrazili se srnkou, nebo jiným lesním zvířetem.  

Dojeli jsme v pořádku, poslali sms, že jsme doma. Bylo to príma setkání. Připomněli jsme si, co jsme všechno zažili a hlavně co jsme poznali bezvadných lidí.

Jsme za to rádi.