V sobotu mě kamarádka Dianka vytáhla na takovou akci.
"Pojď se mnou, já tam musím. Pořádá to i můj mamžel a já ho chci trochu podpořit. Budeme tam jen chvilku. "
()
" Když nebude pršet, tak nejsem proti. A pak zajdeme na kafe a pizzu, jo?"
" A nebo obráceně, vyrazíme o trochu dříve, dáme si pizzu a kafe, poklábosíme a pak půjdeme na tu akci."
"Tak jo."
V sobotu ráno obloha černo- černá. No nazdar, určitě dalo všem hodně práce zorganizovat takovou akci. A teď jim tam nepřijdou lidi ani děti....
Volá Dianka: " Jedu ještě něco nakoupit a pak se pro tebe stavím."
" Takže jedeme?"
"Jo jasně, alespoň tam budeme my, když nikdo jiný.
Kolem jedné odpoledne vystupujeme z auta ve Vesci v areálu a už podle aut, bylo vidět, že se lidi nenechali odradit počasím. Plné parkoviště. I počasí se trochu vylepšilo. Chvílemi vysvitlo i sluníčko. Jdeme kousek pěšky a už vidíme a slyšíme vrtulník.
Spousta vojenské techniky, jdeme blíž a prohlížíme si vojenskou techniku. Pro děti jsou tu koníci, můžou se povozit. Větší kluci si můžou vyzkoušet airsoftové zbraně. Je tu ukázka zásahu hasičů u havarovaného auta, zásah služebního psa, pro menší děti skákací hrad, zpěvačka dělá co může...
Potkáváme známe tváře. Zdravíme se s Andreou a její kamarádkou. Andrea nám vypráví, že je tu s manželem (jeden z organizátorů) od samého rána a modlí se ke sluníčku.
Kolem nás procházejí mládenci v "uniformách". Tohle je mi hodně povědomé. Vrátila jsem se hned asi o 10 let zpět, ( no je to sakra víc jak 10 let – ani to nebudu počítat
Dívám se na prvního ze tří. Jé to je Bany. Ondřejův nejlepší kamarád ve zbrani.
Hrnu se k němu, neviděla jsem ho asi 5 let.
" Nazdáááár Bany." Podávám mu ruku, abych si ho užila a přitáhla trochu blíž k sobě. Hned ho zpovídám a švitořím...cítím na sobě pohledy zbylích vojáků. Kouknu stranou.... "Jeee Fary, ty jsi tu taky? " Jen se usmívá. Druhý nejlepší kamarád Ondřeje i Jirky. Ten je vlastně do Aliance přivedl před mnoha lety. To byl Ondřej ještě v učení.... No a pohled sklouzává dál .... Mě snad trefí.....to je Barnes.
Barnes a naše rodina .... to bude na knihu.
Toho jsem si přitáhla ještě blíž a vlepila mu pusu. Kupodivu se ani nebránil. Moc ráda jsem ho viděla. Zavzpomínali jsme na časy, když náš mladší syn (to mu bylo 10 let) bez Barnese ani ránu. K doktorovi na odběr krve. Jedině, když půjde s námi Barnes. K zubaři? A jde Barnes? Prostě Barnes se stal součástí naší rodiny. Pak se zamiloval a láska ho odvála jinam. Neviděli jsme se hodně dlouho....
Když jsme probrali to nejpodstatnější, propustila jsem je. S ujištěním, že na sebe máme telefonní čísla.
Když jsme se dívala, jak odcházeli, mírně mě mrazilo. Za prvé, že ty časy jsou už pryč a za druhé, že to jsou vlastně kamarádi našich kluků.
Dianka dostala nabídku proletět se ve vrtulníku. Jen po mě loupla očima. " Jen běž to se neodmítá, já ti Madlenku pohlídám."
Vyprovodila jsem jí až k vrtulníku, pak jsme museli všichni ustoupit. Jak zapnul motory a vrtule se roztočila, byl to pěkný vítr. Madlence se otočily ouška naruby.
Zamávala jsme a šla jsem kus dál na trávník. Asi za 10 minut přistáli a kupodivu Diance nebylo špatně, spíš se jí to líbilo. Madlenka byla ráda, že vidí paničku. Pomalu jsme se přesunuly k občerstvení, že si dáme kafe. V tom přišla další nabídka. " Diano, pojďte svezu vás na tanku."
Tak jsme zůstaly zase s Madlenkou samy. Dianku posadili na tank a hurá do vrchu a z kopce. No nevím asi bych se bála... ale sedělo tam těch lidí víc, tak se asi navzájem uklidňovali a dodávali odvahu.
Kafe mezitím došlo, tak jsme si koupily nanuka. Seděly na lavičce a povídaly si, jak jsme dobře udělaly, že jsme na tuto akci vyrazily.
Byla to opravdu povedená akce.