Stříhání

Už před několika lety jsme koupili mašinku na stříhání. Ne na pejska, toho nemáme. 

()

Ale na kluky. Kluci vlastně od malička chodí ostříhaní na ježka. Když začali chodit do Army Clubu, tak jsme se k nim přidali i my. Nejen Jiřík ale i já. Takže mašinka byla pořád v provozu. Dokonce se u nás jeden čas zřídila stříhací jednotka. Kluci z Army Clubu se u nás zastavili a od nás odcházeli bez vlasů.

Mašinka se rozbila ... koupila nová.... Takový koloběh mašinek u nás v rodině.

Je to asi rok, co mě požádal táta, jestli bych ho taky neostříhala.

"Já s tím problém nemám, jestli mi důvěřuješ, tak příště přinesu mašinku."

První stříhání bylo s obavami. Táta měl v obou rukách zrcátka a úpěnlivě se dovolával pomoci od mámy.
" Pojď se podívat, jak mě stříhá.... Pojď rychle, dokud mám nějaké vlasy...."

Za ten rok už je to bez poznámek. Už mi trochu důvěřuje. Ale zrcátko v ruce má pořád a jen ukazuje, kde to mám ustřihnout.

Včera to bylo trochu jinak. Ostříhala jsem tátu a  ke konci přišla mamka a říká:

"A vzala bys mi to taky trochu v zadu?"

"Jasně sedni si."

"...Jen tak trochu zarovnat..."

"Jasně"

Ostříhala jsem je ke spokojenosti. Dali jsme si kafe. Poklábosili. A šla jsem domů.

Doma uklízím mašinku a Jiřík se mě ptá :

"Zase jsi byla stříhat tátu?"

Chtěla jsem se pochlubit, že mám o zákaznici navíc a hrdě hlesnu.

"I mámu."

Odpověď : "No nazdar a kdo jim teď bude chodit nakupovat ?????????"

Jak to bylo myšlené?