Jedem do práce, jak jinak než na skútru. I když počasí není zrovna přívětivé, ale neprší.
()
Přijíždíme ke křižovatce, kde jsou dva pruhy do křižovatky. Jeden rovně, jeden odbočovací doprava.
Někdy přijíždíme a je zelená, tak to stihneme projet bez zastavení. Někdy je fronta aut v obou pruzích. To vím, že musím tisknout kolena ke skútru, budeme se lisovat mezi auty.
Dneska přijíždíme ke křižovatce a už vidím tu frontu. A náklaďák... to nemám ráda.
Lisujeme se dál. A nejde to. Auta jsou moc blízko u sebe a přes zrcátka se nedostaneme. Naše zrcátka jsou ve stejné výšce jako jejich.
Jiřík zastavuje a krčí rameny. Stojíme mezi auty a příjemné to není.
Najednou obě auta, jako by byla sehraná, uhnou každé na jinou stranu. Dělají nám místo, abychom projeli. Usmívám se na obě strany a děkuji, rukou mávnutím.
Během vteřiny skočí zelená a my vyrážíme. Nikoho nezdržujeme.
Docela milý pocit, když vám někdo uvolní místo na projetí. Na dálnici se nám to stává docela často, v čekající koloně taky. Prostě nás pustí, ať nepřekážíme a zbytečně se mezi nimi nemotáme.
Tohle bylo ale poprvé z očí do očí.
