Chodím do banky, kde není pokladna. Kousek od vchodu je bankomat, ze kterého se dá vybírat i vkládat.
Vklad jsem zatím nikdy nepotřebovala, stále chodím jen vybírat.
Až jednou. Potřebovala jsem mít peníze rychle na účtu, abych mohla ještě ten den provést platby. Bylo to docela hodně peněz.
Trochu se mi klepaly nohy, ale co musíš být statečná. Pozorně čtu, co mi bankomat píše a ťukám na obrazovku podle jeho přání. Vložím peníze, dvířka se zaklapnou a obrazovka zhasne. Asi bankomat omdlel z té částky....
Chvíli stojím, čekám, až naběhne a hlavně až vydá stvrzenku. Nic ticho, jen moje srdce tluče nějak nahlas. Za mnou už stojí další zákazník....ne ne nehnu se od bankomatu, dokud mi nedá stvrzenku nebo nevrátí peníze.
Volám o pomoc. Přichází slečna, říkám jí co se stalo. Ona mě zve dál, ke stolečku, že se podíváme na můj účet, jestli tam ty peníze jsou. Moc se mi od bankomatu nechce.
Slečna mě nechává vydýchat. V rozčilení si nevzpomenu ani na heslo. Koukáme na účet a peníze tam nejsou, jasně. To jsem tušila. Zůstaly zaseknuté někde mezi krkem a břichem. Klidně ať se zalkne, ale proč to musí být zrovna, když vkládám peníze já a zrovna tolik peněz?
Slečna mi vysvětluje, že to bankomat dělá. Jednou za čas se restartuje. Chápu to, ale nevím, proč to nedělá v noci, kdy je větší pravděpodobnost, že to bude někomu vadit.
No nic hledáme řešení. Slečna chce sepsat reklamační protokol, já chci svoje peníze. Po chvilce dohadování volá do ústředí, aby někdo přišel a alespoň se podíval, jestli ty peníze tam opravdu jsou. Připadám si divně... jako by se mi nevěřilo. Trochu se mě to dotýká, slečna se omlouvá.
Technik má čas až za tři hodiny. Já čekat nemůžu, ale takhle nervózní jsem hodně dlouho nebyla.
Odcházím s tím, že mi dají vědět, až se podívají do útrob toho loupežníka. Každých pět minut se dívám na mobil.
Za dvě hodiny mi volají z banky, že je vše v pořádku a peníze mám na účtu. Uf.
Raději budu už je vybírat, to je stejně lepšííí.
