Tak máme doma koťátko. Nechce se mi tomu věřit. Můžu na něm oči nechat, je milé a hravé.
()
Hodně mi pomohlo, když jsem se vracela z nemocnice ubrečená. Jako by to Čita cítil. Tiskl se ke mně, a když jsem ležela pomalinku se sunul ke mně, až jsme měli čumáčky u sebe a ještě teplou ťapku mi dával na tvář. Jako by chtěl říct:" Tak už nebreč. Bude to dobrý"
V tu dobu mi volalo hodně kamarádů. Chtěli vědět jak je na tom Jiřík a jestli nepotřebuji něco já. Byly to většinou dlouhé telefonáty.
Jednou volá Janinka. Ke konci hovoru se ptá na Čitu. No jo kde je ? Dlouho jsem ho neviděla.
Na zavolání přiběhne, sedne si na svojí malou prdelku a začne se lízat. Co je na té kočce divného? Jejda je mokrá.
Ukončuji hovor a jdu se podívat do koupelny. Cestou beru ručník. Čita se ale nechce utírat. Rozhlížím se po koupelně. "Kde ses mohl tak vymáchat?."
V koupelně žádná voda není. Jdu po mokré stopě... na záchod.
Tak se Čita seznámil se záchodem .
