Tales | Tetička

Tetička

O Vánocích k nám jezdila na návštěvu tetička. Nebyla to vlastně moje tetička, ale táty, takže moje pratetička. Jako dítě jsem jí moc nevnímala. Hezky pozdravit, říct básničku pod hodinami, uklonit se ...a jít si zase hrát. Byla to prostě jedna z mnoha návštěv.

Začala jsem jí vnímat až jako dospělá a vdaná. Moc se za těch 20 let nezměnila, jen pohubla a lehce zestárla. Takže básničky říkaly naše děti a my vedly  dospělé řeči.

()

Pozvali jsme tetičku k nám do nového bytu. Pozvání přijala a tak jsme si jí z návštěvy od našich přivezli k nám. Nebyli jsme ještě úplně zařízení. Tetička hned v předsíni spráskla ruce. Viděla dlouhou předsíň a šestery dveře. A říká: " Jé jé děti takových dveří a to tady bydlíte sami? "   Tetička byla ještě, jak se říkalo "stará generace " Bydlela u Hradce Králové v malém domečku ve dvou místnostech. Jeden parádní pokoj – stále zamčený a jeden pokoj. Kde žila, prala, zatápěla v kamnech na kterých i vařila.  Proto se podivovala, jak máme velký byt.

Vše nám pochválila, pochovala malého Jiříka, který byl asi půlroční. Ondřej jí ukázal všechny hračky a auta. Pak jsme tetičku odvezli k mojí tetě, kde tetička asi týden bydlela.

Tak to šlo vánoce co vánoce. Častěji tetička nechtěla jezdit. Na vánoce jsme jí vždy přemluvili, protože na tyhle svátky nemá být nikdo sám.

Jednoho dne volala máma – tetička umřela, bylo jí přes 80 a život měla hodně těžký. Děti nestihli s manželem mít. Protože manžel měl těžký úraz a pak zemřel a teta se už nikdy nevdala. I když jí bylo kolem 40 let. Zůstala sama.

Bylo to hodně smutný, Za týden volá máma znova. Jedeme po tetičce likvidovat byt. Chtěla bys něco? No co asi zbude po takhle skromným člověku? Říkám: " Nějakou fotku nebo maličkost, co by mi tetičku připomínalo"

Když jsem se asi za čtrnáct dní  stavili u našich, máma mi podává papírový kufr, spíš kufřík.

Já si matně vybavuji, že s ním vždycky přijela tetička. Máma říká: " Máš tam nějaké fotky, přehoz přes postel a pár utěrek." No utěrky? Jak můžou vypadat utěrky po 60 letech užívání?

Když jsem otevřela kufr, vykoukly na mě sněhobílé utěrky s vyšívaným monogramem tetičky. Nechápala jsem. U tetičky jsem snad pračku ani neviděla. No a jak mi máma vyprávěla co našli ve skříních v parádním pokoji. Prádlo vyrovnané, vyžehlené, jak z prádelny. A veškeré dárky, které asi v posledních 10letech dostala zase pečlivě zabalené a popsané od koho jsou. A asi kam se mají vrátit. Ještě dlouho jsem přemýšlela o jejím životě. Nejen , že to byla generace co zažila dvě světové války.... A možná proto ta skromnost a šetření na horší časy. 

Ještě se vrátím ke kufru. Oblíbil si ho manžel a když jede na služební cestu, vždy chce zabalit věci do toho kufru. I když jede do Německa do hotelu Hogo fogo *.Dávám mu na výběr normální kufr, značkovou cestovní tašku, ale něž to stačím vyjmenovat, tak řekne: " Ne, ne chci kufr po tetičce".

A prý má s kufrem velké úspěchy. Někteří se smějí, ale pak si vzpomenou na své dětství. A snad každý s takovým kufrem jezdil na tábory.

Tak tetičko, děkujeme nejen za kufr, ale i za mnohé jiné. I když na vzpomínky si nejde sáhnout.