Jako malí jsme s bráchou chodili na střídačku k babičce a dědovi. Vždycky v pátek si pro nás někdo přišel. Prý jsem brečela, když šel brácha a já zůstala doma. Jako malá jsem neměla pojem o čase a tak jsem vždycky běžela k dědovi a kulila oči a křičela :

(

Domlouvaly jsme se se Simčou co máme koupit prckovi. Něco koupili v Anglii, něco má po dětech z rodiny, něco půjčí kamarádky. A úplně malé mimi, toho zase tolik nepotřebuje, nebo z toho hned vyroste.

(

Jiřík si koupil nový telefon. Nahrával si do něj nějaké mapy. Využila jsem toho a říkám: " Nenahraješ mi taky něco do telefonu?"

(

Mamča pracovala nějaký čas v jesličkách. Aby mého malého bráchu vzali do jesliček, chtěli i pomocnou ruku. Brácha nechápal, proč se má dělit o svoji maminku s ostatními dětmi.

(

Když byl Ondřejovi asi rok, koupili jsme mu takovou červenou židličku nebo stoličku. Nevím, jaký je v tom rozdíl. Prostě malá židlička bez opěrátka a na sedátku čtyři dírky a v nich malá kolečka. Na spodní straně dvě trnožky, místo nožiček. Z jedné strany se na ní sedělo a když se otočila, dalo se na ní obkročmo sednout a jezdit.Teda pokud jsi dítě a nevážíš víc než 15 kg.

(

Ondřejovi bylo půl roku, když šel Jiřík na vojnu. No jo brali jsme se brzo a netušili, co vše se může přihodit.
Ale kdo to ví?

(

Kdesi u Hradce v malé vesničce roku 1935 se Josefovi a Marii narodil chlapeček. Dali mu jméno Jaromír.

No nebylo to jméno pro malého prcka a tak mu začali říkat Járo, Jaroušku. Nic divného.

(

()

Bavili jsme se o funkci mozku. Jak se nám někdy snaží pomoci. Když čteme, nečteme už celá slova, jen jejich začátek a zbytek tak nějak mozek domýšlí.... Horší to mají dyslektici.

(