Kdesi u Hradce v malé vesničce roku 1935 se Josefovi a Marii narodil chlapeček. Dali mu jméno Jaromír.

No nebylo to jméno pro malého prcka a tak mu začali říkat Járo, Jaroušku. Nic divného.

(

Tím, že bydlíme ve středu města, mám na výběr kam chodit nakupovat. Většinou chodím do malé samky, kde toho moc nemají, ale o to míň utratím. Žádná lákadla, jen základ.

(

Smutné, smutné, ale zkrátím to na minimum.

(

Dneska máme s Jiříkem výročí svatby. Jéje toto uteklo. Připomnělo mi to, jak jsme byli pozváni na zlatou svatbu babičky do České Lípy. Sláva veliká.

(

Silvestr Votice

V zimě, když se nejezdí, vymýšlí se jiné aktivity. Jen abychom něco zažili.

PetrK přišel se Silvestrem stráveným spolu. Buď někde na chalupě a nebo v restauraci. Po několika nápadech vyhrály Votice. Blízko restaurace byl i penzion, kde nás nechají přespat.

(

Mizející ponožky

S Jiříkem jsme se poznali den před Štědrým dnem u kamarádky Zuzky. Z večírku jsme už odcházeli spolu. ...

(

Večeře v Hodoníně.

Máme

Václav Maxa

Babička byla už nějaký rok vdova ....až na nohy byla stále čipera. Vlasů měla míň šedivých, než moje mamka. Čas od času jezdila do lázní, rozhýbat bolavé nohy. Z jedné takové pobytové akce si přivezla novou známost. Pana Maxu. Vdovce.

(

 Volné pokračování ze včerejška.

Chtěla jsem psát o milých věcech. O den se to zdrželo ... vlétla mi do toho Můra. Můru jsem zaplašila a tak ty hezké vzpomínky na práci ve zlatnictví.

Jak jsem už psala prodávaly jsme zlaté šperky, stříbrné a hlavně české granáty. Jak ve zlatě, tak ve stříbře nebo pozlacené. Byly jsme čtyři "holky" a ve všem jsme si rozuměly.  Chodili k nám nakupovat hodně cizinci. Vždycky k nám "vběhl" autobus, většinou postarších Němek. Vybíraly zkoušely, někdy i platily.

(

První třída.

Dětičky jsou do školy a mě to připomnělo můj nástup do první třídy. Měli jsme sraz ráno před osmou ve školce, která byla přes ulici. Bylo to vlastně takové loučení se školkou